Michael Winkler: Obnova

Posted on 1.5.2011

3


Chtěl bych začít tvrzením ze svých přednášek: “Kdo splnil svůj životní úkol, ten bude krizí ušetřen a zemře před ní. Jiní zemřou v době krize, což je do jisté míry akt milosrdenství, neb je jim ještě před smrtí dopřána příležitost ke zmoudření a polepšení. Smůlu má ta třetí skupina, ti, kteří přežijí. Na ně pak zbyde veškerá práce a nekonečná námaha potřebná k obnově.”

Nevím, zda mí čtenáři, resp. posluchači pochopili tuto větu ve všech důsledcích. Samozřejmě je v nás zakotven pud sebezáchovy a pokud bych se i já měl dostat do životohrožující situace, budu asi také dělat vše, abych přežil. Avšak čistě racionálně bych dal přednost té první skupině. V první skupině jde o smrt s určitou měrou cti a řádným pohřbem, pro skupinu č. 2 se spíše hodí použít výraz chcípnout, v jakémsi aktu hrůzy ve formě hromadného lidského osudu. Třetí skupina znamená práci bez konce.

V Tunisku a Egyptě byli svržení věční presidenti. Řekněme, že tyto národy ustály krizi a prožívají nyní obnovu. Tunisko figuruje ve zprávách se svými “boat people”, s utečenci, kteří se v loďkách pouštějí na širé moře. Tunisané mají jasný cíl – ostrov Lampedusa. Tento ostrůvek leží 130 kilometrů od pobřeží a patří Itálii, vnější strážní linii Evropské unie.

Vzdělaní Tunisané mají tu výhodu, že ovládají řeč EU, francouštinu. Proto se také domnívají, že se prostě přestěhují do Francie, aby tam mohli vybudovat nový život. Jenže EU bohužel není země, kde létají pečení holubi do pusy nýbrž tržní společnost, která se stala příliš velká na to, než aby ji mohlo Německo dlouho financovat. Francie už má své problémy s přistěhovalými spoluobčany. Na hořící auta z předměstí v roce 2005 si všichni vzpomínáme dodnes.

Přistěhovalci bývají i často žádoucí, chovají-li si slušně. Povolžští Němci, Sedmihradští Sasové, Banátští Švábové – tito přistěhovalci obdrželi neosídlenou, ladem ležící zemi, kterou zúrodnili a jak šel čas, založili prosperující obce a města. Taková místa může nabídnout i Francie, celé prázdné vesnice, samozřejmě daleko od Paříže. Tam by bylo místo pro Tunisany. Domy tam už dokonce jsou. Sice trošku zchátralé, ale renovace je podstatně jednodušší než budovat odznova.

Tuto práci by ale mohli Tunisané stejně dobře dělat i nyní v Tunisku! Tvrdě pracovat, zúrodňovat půdu, za drsných podmínek budovat svoji existenci – to jde skoro v každé zemi na této planetě. Jenomže, bohužel, mají tito přistěhovalci nároky. Chtějí být plně zaopatřeni, využívat infrastruktury, televize, noviny z vlasti. Nechtějí být obtěžování nějakými předpisy, daněmi a poplatky. Krom toho má hostitelská země brát ohled na náboženství, kulturní a stravovací obyčeje nikým nezvaných novoobčanů.

Za těchto podmínek může každý přicestovat do jiné země. Divné však, že Němcům nikdo na světě neposkytuje takový All-inclusive-Servis. Dokonce i ty příkladné přistěhovalecké země s obrovskou kapacitou místa jako Kanada, Austrálie a USA si velmi nesmlouvavým způsobem vybírají kdo do země smí a kdo ne. Dovnitř smí jen ten, který zemi něco dá a ne ten, který chce pouze brát.

Vraťme se do Tuniska – k příčinám úprku ze země. Po koloniálních dobách byla forma vlády Tunisku vnucena tím, že se shrnuly ty nejhorší vlastnosti demokracie a despotismu. Prezident zřídil policejní stát a držel zemi pod velkým tlakem relativně v klidu. Nakonec vyšli lidé do ulic a prezident uprchl. To byl však jen první krok na dlouhé cestě, protože prezident byl – řekněme – takový krysí čumák. Špička ledovce by byla příliš velká část pro tento příklad. Za nosem teprve krysa pořádně začíná, za hlavou pořádně ztloustne a když už si člověk myslí, že je u konce, následuje dlouhý, dlouhatánský ocas.

Dejme tomu, že naši kancléřku něco osvítí a ta předstoupí před kamery a prohlásí, že 6 milionů Židů je výmysl, nikdy žádné plynové komory neexistovaly, že bylo pouze asi 75.000 obětí hladu a nemocí a jediná “osvětimská lež” je to, o čem vyprávěli “svědci”, aby si namastili kapsu. Myslím, že taková otočka o 180° v oficiálních postojích by se rovnala revoluci. Avšak i to by byla pouze špička krysího nosu. Než by byly propuštěny a odškodněny všechny oběti paragrafu 130, uplynou roky. Než z knižních pultů zmizí všechny deníky Anny Frankové a jiná Hololiteratura, uplynou roky. Než budou všechny dokumedie Guido Knoppa nahrazeny realistickými dokumenty uplynou rovněž roky. Všechny renty a odškodnění pro oběti jsou vyplacené – tyto peníze už jsou nenávratně pryč. Krysí ocas začíná zábavnými filmy, ve kterých jede propaganda Svatého Holocaustu na plný plyn a ve kterých nějací herci líčí příběhy o Osvětimi.

Zvolil jsem tento příklad, protože se při něm žádná krize zdaleka nekoná. Ekonomika tím není dotčena, nejsou žádné škody, žádní mrtví. Život a svět běží dál jako doposud, přesto trvá “obnova” léta, ne-li desetiletí. Rádio, televize, noviny existují nadále, mohou i pomáhat. Přesto to všechno trvá neuvěřitelně dlouho, než se na všechny staré příběhy zapomene.

Převrat v Tunisku je podstatně větší. Starý režim je pryč, avšak jeho nohsledi, byrokrati a policisté jsou stále zde. Nehospodárnost, nezaměstnaní a ostatní problémy jsou také stále zde. Nyní musí být vybudován nový vládní aparát, země potřebuje novou ústavu, která zabrání vzniku dalšího diktátora-prezidenta a vládu jedné strany. Potom půjde o ekonomiku. Její problém nebude málo práce, ale přesně pravý opak. Práce bude nad hlavu.

V prvním odstavci jsem se zmínil o skupině č. 3, o oněch lidech, na kterých bude spočívat obnova. Skupina č. 3 znamená život za velmi drsných podmínek, práci, žádný komfort a hlad. Vzpomeňte na Povolžské Němce: bažinatá krajina, tvrdé zimy, škůdci, kteří zlikvidují úrodu, žádné vymoženosti tehdejší civilizace. To by šlo v Tunisku zrovna tak. Jenže kdo je zvyklý na mobil a satelit, kdo potřebuje klimatizaci v domě a auto před barákem, pro toho zde práce bohužel není. Tito lidé raději odtáhnou do ciziny, než aby si vyhrnuli rukávy a dali se do práce.

Oblíbený argument ekonomů je poukazování na chybějící peníze. Ať už na Balkáně, nebo v Africe, nikde prý nejsou peníze. Jenže tyto “peníze” nejsou žádný, na nějakou boží vůli odkázaný produkt, nýbrž se pouze přestaly tisknout. Nejen USA, i Tunisko si může natisknout peněz, kolik potřebuje.

Máme tu však menší problém, proč by tyto peníze neměly mezinárodní hodnotu. Tunisku bohužel chybí US-Army, US-Navy, US-Air Force a US-Marines, které dolaru celosvětově garantují hodnotu. No a? Tak ať Tunisko vydá nějaké svoje dukáty, které budou platit pouze v Tunisku. Dokud nebude vláda těmito dukáty financovat “volební dary”, bude tato měna skromná a žádaná. V rámci Tuniska může každý platit dukáty stejně, jako se honeckerovými hliníkovými čipsy platilo v DDR.

Trik barona Prášilla, dostat se z bažiny vytáhnutím za vlastní cop se podaří, pokud se tak děje s potřebnou disciplínou. MEFO-směnky Hjalmara Schachta vytvořily vnitřní měnu, přesně jako by to teď udělaly dukáty. Zbytek je práce, hodně tvrdá práce za velmi drsných podmínek. Proto naši turečtí spoluobčané příšli do SRN až v roce 1960, až byla drsná a tvrdá fáze obnovy překonaná.

Povolžští Němci by nevybudovali nic, kdyby je carové přesídlili, jakmile by byla obdělána první pole a postaveny první chatrče. Lidé chtějí vidět plody své práce, chtějí prožít to, jak budování funguje. Tento rok 30 dní na poli, příští rok 50, dnes stačí chatrč pro ženu a dvě děti, za pět let stojí vedle ní stáj a kůlna. Az  chatrče se stane stabilní dům. Tohle je budování!

Radost a uspokojení z vlastní práce nahradí televizi, mobil a auto. Důležité je také, aby se vlastní vláda držela zpátky a ponechala národu plody jeho práce, místo aby je odsávala daněmi. Po fázi dostatečného zrání může stát opatrně sklízet. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že Německá říše zkrachovala a MEFO-směnky selhaly, neboť II. světová válka právě zmařila tuto fázi zrání, onu redukci vytvořených peněz.

Především v tomto spočívá slabina demokracie – příliš brzy se sklízí. V demokracii se nad politikem neustále vznáší Damoklův meč s nápisem: “Přijdeš o křeslo!” Sám Konrad Adenauer, který je vnímán jako velký kancléř, této hrozbě podlehl. Demokrati jsou žrádlachtiví. Když se následovníku přenechá plná kasa peněz, tak ten do ní hrábne a rozdává volební dárky. A tak tam hrábne raději demokrat sám a koupí si vlastní místo v učebnicích historie. Adenauer zruinoval r. 1957 důchodové pojištění, v r. 1960 zasel problémy s gastarbeitery a přistěhovalci. Přesto se dnes považuje za rozumného kancléře.

Naposledy k Tunisku. Tato země není sama na planetě, může provozovat obchod a lákat turisty. Tím sice Tunisko nijak zvlášť nezbohatne, ale aspoň získá devizy, ať už to bude dolar, euro, nebo zlato. Samozřejmě se za ně musí koupit především věci, které jsou potřebné pro turisty, od Coca Coly až k hrám. Čínské plastové hračky to být ale nemusí. Místo toho může tuniská řemeslná výroba vytvořit práci pro vlastní domácí lid, výroba bude zaplacena dukáty a produkty se prodají za devizy. Jde pouze o skromnost. Náhradní díly do starých dieselových motorů může vyrobit i lepší místní kovárna. Řídící jednotky do moderních importovaných kočárů musí být zakoupeny v zahraničí za těžké peníze.

Co jsme viděli v Číně, Jižní Korei, Indii a ve Vietnamu, bude fungovat i v Tunisku. Klíč je ve skromnosti – výrábět jednoduše, robustně a hlavně doma. Raději žít bez dluhů v roce 1950, než se v roce 2020 zmítat v úvěrovém otroctví. Vyžaduje to léta práce, pot, možná i slzy, ale vše je možné, aniž by se prolévala krev. Ostatně, už se proslýchá, že se Tunisko vzdaluje globalizaci…

Skupina č. 1 jsou ti, co v Tunisku zůstanou a za narůstajícího zoufalství budou živořit. Skupina č. 2 jsou ti Tunisané, kteří utečou a zkusí své “štěstí” v zahraničí. Skupinou č. 3 jsou ti, kteří zemi obnoví. Bude-li skupina č. 3 dostatečně velká, může to Tunisko dokázat. Není to však úkol na pár dní, je to otázka let, než se podaří tohoto cíle dosáhnout.

Tunisko je nyní země uprostřed proměn, svým způsobem taková budoucí krize ve zkumavce. Skončí-li u nás Merkelová, pričemž je úplně jedno jestli se pak přestěhuje na svou vilu na Rujáně, nebo se bude houpat na laterně před kancléřstvím, tak tím problémy rozhodně vyřešeny nebudou. Třeba takový kancléř zu Guttenberg bude v merkelovské politice pokračovat. No a takový fiktivní kancléř “Bohumil Státotvorný”, který povede patriotické národní sjednocení by Merkelovou a jejími pohůnky způsobené problémy napravoval roky. Neprojdeme dveřmi, za kterými je dokonalý svět. Vyjdeme dveřmi ven a začneme pracovat.

To je však bohužel velmi nepravděpodobný případ národní obnovy bez krize. Na internetu najdete jistého pána z Rakouska, jehož hlavní poselství je “Kupujte zlato, kupujte více zlata, kupujte ještě více zlata!”. Dočtete se tam o “greater depression” nebo dokonce o “greatest depression”, tedy o ekonomické krizi, která onu z let třicátých výrazně převyšuje. USA potřebovaly světovou válku, aby se z tehdejší deprese dostali. Na tom president Rosenfeld usilovně pracoval.

Co znamená “největší ze všech depresí” ve skutečnosti? V prvé řadě to znamená konec globalizace. Produkty ze Západu se stanou nezaplatitelné, dostaneme se do nouzové ekonomiky s regionální měnou. Jenže demokrati zplundrovali státní pokladnu kvůli volebním dárečkům, kvůli prestižním plánům jako je Evropská Unie, kvůli šílenství s názvem multikulturní společnost, kvůli idiotům genderovcům, kvůli homo- a lesbopodporám. Kancléř zu Guttenberg by takovou depresi prodlužoval, neb není ke skutečným potřebným reformám odhodlán. Byl by, stejně jako kdokoli jiný z dnešních známých jmen, pouze produktem umírajícího režimu, který by z někdejší země “Ekonomického zázraku” udělal zemi “Hladu a bídy”.

Tato “Zu Guttenbergova doba” je v mém počítadle fází (autor během let zkoncipoval tzv. počítadlo fází společenského vývoje, kdy každý stupeň, označen číslem od 1-9 vyjadřuje fázi postupného a nevyhnutelného rozkladu současné společnosti a popisuje nový žačátek – obnovu.) označena číslem 5 jako doba brutálních státních zásahů. Jako doba polovičatosti. Z oficiálních míst zažijeme trochu takového “Cizinci pryč!” za současného pokračování v boji “proti pravici”, s hesly “Horní-Dolní je pestrá ne hnědá”. Budeme mít znovu národní měnu, novou Marku, za současného pokračování všech plateb Israeli, EU a okupantům. V Německu bude hlad, naše pěkná nová měna se bude topit v inflaci. Nanejvýš pro sběratele zlata to budou dobré časy, avšak nebudou nijak bezpečné. Kdo si povede nápadně dobře, stáhne na sebe hněv sousedů. Ne ne, ještě se nemusíte bát o život, ve fázi 5 je spíše příliš mnoho než příliš málo státního pořádku. V nejhorším případě se stát utrhne z řetězu a bude lačný po majetku.

Řím, ten věčný starý Řím, měl kdysi velice umělecky založeného císaře. Tento císař chtěl hlavní město ozdobit velkolepými stavbami, svůj národ chtěl potěšit divadelními představeními a jiným kulturním vyžitím. Na důkaz úcty k řecké kultuře ušetřil Řecko před daněmi. Bohužel tomuto císaři došly peníze a tak si je musel obstarat z různých zdrojů. Požádal boháče impéria, aby ho ustanovili svým dědicem a koukali rychle dožít a tak se tomuto císaři dostalo v historii velmi špatné pověsti. Tento vysoce civilizovaný muž šlechtického rodu je dnes znám jako “Nero”.

Takový Nero “zu Guttenbergovy doby” si zařídí obdobný věhlas, neboť také po sobě zanechá spálenou zem. Kancléř “Bohumil Státotvorný” převezme zničenou zemi, která bude potřebovat obnovu. Ještě jsme však ve fázi 5, ještě pořád máme Merkloněmecko, ikdyž už bez Angely Dorothey na špici. Může nám to připadat jako krize, avšak tato doba je jen začátek krize skutečné.

Poslední svědci “Hodiny nula”, kteří prožili léta 1945 a 1948 jako dospělí a kteří se narodili roku 1925 nebo dříve, právě vymírají. Kdo se narodil 1930 a později, byl tehdy ještě dítě, sice s bdělými smysly, avšak bez věrohodného srovnání se “starými dobrými časy”. Děti jsou velmi přizpůsobivé, velmi dobře se srovnají s novou situací. Komu bylo tehdy 20, nebo 30, ten zažil zánik a rozpad doopravdy. Musel se na rozdíl od dětí starat o své rodiče, o sebe a taky o své potomky.

Vezměme si třeba občana DDR, který přesně 4. října 1990 přišel o své pracovní místo. Od té doby je “klientem” pracovního úřadu, dostává podporu, prošel několika rekvalifikacemi, dělal “Jednoeurové brigády”. Pro něj to může být krize, ale tohle je pořád ještě ona slavná sociální síť. Tento vzorový občan se mohl posledních 20 let spolehnout na to, že mu jiní lidé pomohou, ikdyž ho zbaví svéprávnosti a seberou všechnu vlastní iniciativu.

Vzpomeňte na ony tři skupiny z prvního odstavce. Velké umírání ještě nezačalo, kdo zemře teď, patří do skupiny č. 1. “Zu Guttenbergova doba” skočí zhroucením. Pak začne skutečná krize. Fáze 6, občanská válka, národní povstání v Německu, si vyžádá vysokou krvavou daň. To bude umírat skupina č. 2 a politikům, soudcům, státním zástupcům, úředníkům a “manažerům” se začnou udělovat děkovná vyznamenání. Až bude lůza řádit v ulicích, zemře mnoho nevinných lidí. Tohle je, milí čtenáři, skutečná krize. Tady nepomohou zlaté cihličky, to už nepůjde o investice. Půjde o holé přežití.

Cesta k fázi 6. se uskuteční, není vyhnutí. Fáze 7., možný vpád Rusů, světová válka a fáze 8 (FINIS), přírodní katastrofy, to vše je spekulativní. Skutečně to nastante? Já osobně vycházím z toho, že to zažijeme, předtím než začne vláda Bohumila Státotvorného, tedy fáze 9 – obnova. Jestli pan Státotvorný bude nést titul kancléře, nebo císaře není podstatné. Bude však stát na počátku nového věku, který ten současný temný vystřídá.

Milí přívrženci toho guru z Rakouska, nemluvím zde o poměrech z let 1945-48 ve kterých se za zlato a stříbro dal vykoupit celý černý trh. Tuniskem jsem se tak podrobně zabýval proto, neboť tyto poměry můžeme znovu pozorovat jako ve zkumavce. Pro Tunisko je teď rok 1945, kdo má správné peníze, dolary, eura, franky, nebo zlato a stříbro, může si koupit co chce. Cizina ráda dodává, tak jako my jsme roku 1945 po ukončení bojových operací mohli kupovat u okupačních vojáků za tu správnou měnu cigarety, Whiskey, potraviny a nylonové punčocháče.

Ve fázi 9 nebude nikdo chrastit zlatými mincemi a válet si šunky. Bude potřeba silných a schopných rukou a dobře plánující chytré hlavy. Až bude Bohumil Státotvorný korunován císařem, nebude to konec, nýbrž začátek celého vývoje. Tři, pět, deset let – jde o skutečnou obnovu za ztížených podmínek. Budeme si muset pomoci sami, sami se vytáhnout za cop z bažiny – zbyl nám jen starý dobrý baron Münchhausen Ostatní země měly svého vlastního Nera – každá z těch mnoha zemí. Proto jsme my odkázáni sami na sebe.

Podle proroctví v básni z lípy (do kmene 1200 let staré lípy vyrytá báseň, objevená roku 1850 v Bad Staffelsteinu, obsahující prorocké vize Evropy a německého národa) je třetina lidí mrtvá, další třetina ztratila rozum a dlouho nepřežije a jen třetina zůstane pro obnovu. Báseň z lípy je ještě velkorysá, když počítá s 20 miliony zdravých Němců. Jiná proroctví hovoří až o 95% mrtvých. Vzpomínáte si na “vánoční tsunami” z roku 2004? Přiložte pravítko k mapě Německa tak, že uděláte čáru mezi Meinzem a Würzburgen. Oblast severně od této čáry by byla spláchnutá – s odpovídající mírou mrtvých u všeho co leží pod nadmořskou výškou 250m.

Je to na Vás příliš esoterické? Z toho si nic nedělejte, chci Vám pouze zprostředkovat dojem, co je skutečná krize. Skupina č. 2 bude asi dosti velká. Každý mrtvý chybí při obnově, neboť taková katastrofa nevezme s sebou jen staré a nemocné, ale i mladé, zdravé a schopné – i děti. Tuna Vašeho zlata v trezoru hamburské banky leží po tsunami 30 metrů pod vodou, nebo 15 metrů pod bahnem. Ale to Vás nemusí zajímat, když jste se utopili  v Lüneburgu.

Představte si, že máte štěstí a žijete v Tölzu, Vaše zlato jste si zakopali na zahradě a při prorokovaném velkém světovém zemětřesení z něj vyváznete se zdravou kůží. Kolik nezničeného životního prostoru je ještě k dispozici? Pět uncí zlata za jeden z posledních dostupných koutků k bydlení? Je mi líto, nikdo neprodává. Proč taky? Banky, které žádají úroky z hypoték už neexistují. Sedlák, u kterého jste chtěli koupit brambory nepotřebuje zlato, ale čeledíny, kteří mu pomohou s prací na poli. Navíc mu chybí nafta do traktoru, chybí mu i elektřina do dojícího zařízení, chybí mu žrádlo pro zvířata. Jestli umíte pracovat, možná Vás nakrmí, když ne, vyžene Vás ze dvora.

Ano, toto je extrémní scénář, ale stejně, jestli to přijde jen z poloviny tak hrozné, nemáte pouze se zlatem ani trochu vyhráno. Zlato a stříbro je však jediná cesta jak provést Vaše peníze krizí. Jeden milion Jižanských Dollarů, milion Říšských marek, deset milionů Lir – to bylo svého času veliké jmění, dnes jsou to nanejvýš kousky pro zanícené sběratele. Kdo zavčasu směnil za zlato, jmění si uchoval. Žádné zlato na světě Vás však neochrání před torpédovanou lodí Gustloff.

Vezměme si třeba 21. prosinec 2012 jako čas zhroucení – stejně jsme více méně skončili v esoterické rovině. A protože je 30. květen v jisté básni konec světa, vezměme to jako fázi 6. To znamená, Vaše zlato Vám pomůže do 30. května 2012, poté to pro Vás bude velmi nebezpečné. Až od r. 2020 budete šťastni, že jste se zaopatřili. To Vám ten guru z Rakouska zamlčel – zlato provede Vaše jmění krizí. V krizi ale zapomeňte na všechny slíbené požitky.

Nechme už té esoteriky a držme se faktů. Tu “největší depresi” všech dob mi i mimo veškerá proroctví věřit určitě budete. Dluhy jsou v této depresi smrtící a povedou k tomu, že si banky svůj majetek bez váhání vezmou. Ztratíte práci, dokonce ani úředníci si nemohou být jisti. Stát musí šetřit – v USA už dnes v některých státech pozastavili vyplácení penzí úředníků, takže to klidně očekávejte stejně tak i u nás.

Euro už je neudržitelné, Evropa se ho zbaví. Stejně jako předtím vycházím z toho, že velké holení spořících účtů přijde až posléze, již v národních měnách. Holení, ne stříhání, neboť při stříhání kadeřník kolem Vás trochu poskakuje, ale při holení máte nůž na krku. Kvůli pár loknám vlasů se asi nebudete chtít vzdát svých peněz, nemyslíte?

Nakonec dojde i v Merkloněmecku k tomu, co vidíme v Egyptě a Tunisku: Vypukne revoluce. U nás bude probíhat vcelku nepřátelsky, jakmile se uvolní nenávist vůči partajním funkcionářům. Konec konců žijeme v demokracii, tady není jen nějaký Ben Ali, nebo Mubarak, na kterého se soustředí veškerý hněv, tady se bude uklízet kompletní politická kasta. To se stane v Německu relativně pozdě. To už bude mít Itálie, Španělsko a Francie své vlády zlynčované.

Vyhráno však zdaleka není. Ach ano, Mercedes třídy S za unci zlata dostanete, žádný problém. Problém budete mít, až budete chtít natankovat plnou. Doprava zboží je kompletně zhroucená, mnoho lidí je po smrti. Jde o obnovu a všichni jsme teď konec konců vlastně Povolžští Němci. Než budeme mít alespoň zpoloviny normální poměry uplynou roky. V těchto letech půjde o to, znovu a dobře se v tom zhrouceném zorganizovat. Francouzi, nebo i Číňané, nebudou až na vyjímky mít zájem o nový Mercedes, nebudou už chtít ani nové stroje. Dostanou celou firmu za unci zlata, až na to, že tahle firma nebude produkovat nic, co bude v dalších letech potřeba.

Zcela neesotericky dojdeme takto k letům 2015 až 2020, ještě než Vaše zlato zachrání Vaše penzijní připojištění. Předtím budete potřebovat své ruce, svaly a rozum, abyste přežili. Schválili jste před chvílí, že jsem Tunisany poslal do pouště a nechal je sázet datle? Vám se povede stejně tak! Zlato je v prvních chvílích zhroucení k ničemu. Zachování hodnot bude účinné až později.

Líčil jsem Vám, že skupina č. 3 bude na tom vlastně nejhůř, ti co přežijí, kteří v těch nejtěžších dobách budou lopotně obnovovat zemi. Nikdy jsem se netajil přesvědčením, že přijde nová Říše, vlastní, svobodné, silné Německo. Za tím si stojím i nadále. Doposud jsem však vycházel z toho, že mí čtenáři přijdou sami na to, že tato nová Říše bude stát práci, námahu, pot a slzy poté, co za cenu krve mohla vůbec povstat.

My Němci jsme světoví mistři ve znovuobnovování. Zde bude velmi málo lidí, kteří v troskách svého domu naříkají, že nemají práci. Opustit zemi je k ničemu. “Největší deprese všech dob” zruinovala všechny státy světa. Musíme vyhrnout rukávy a tvrdě, velmi tvrdě pracovat, než se nám zase bude materiálně dařit alespoň z poloviny tak dobře, než dnes. Říše Bohumila Státotvorného bude chudší než Merkloněmecko, avšak bude mít jiné hodnoty než ty dnešní á la “můj dům, moje jachta, moje auto”.

Svoboda je namáhavější než otroctví. Svoboda znamená odpovědnost a práci. Svoboda také znamená, že pracujete “pro sebe” a nenecháte demokraty, aby posílali plody Vaší práce do ciziny, ani bankstery, kteří si je strkají do vlastních kapes. 2015, uprostřed obnovy, nebudete mít žádné auto, ústřední topení, satelit, mobil. Budete sekat dříví do kamen a pumpovat vodu ze studny. Primitivní? Ano, možná. Ale budete svobodní a možná i spokojenější než dřív.

Skupino č. 1, 2, nebo 3, netroufáte si přežít za takových podmínek? Vycházejte z toho, že o tom nebudete moci rozhodovat. Přežívší budou závidět mrtvým…. Když se dostanete z černé, musíte jít přes červenou, abyste se dostali ke zlaté. Červená není tenká linka, ale pořádně široký pruh. Na to byste měli myslet, pokud doufáte v lepší budoucnost.

Michael Winkler