Deutschlandizace

Posted on 21.5.2011

1


Bývala to kdysi malá, neutrální země, která tak nějak patřila k „Západu“, která ale ležela tak blízko východní supervelmoci, že se jí přisuzovala spíše příslušnost k „Východu“.. Finsko kdysi patřilo ke Švédsku a v průběhu Napoleonských válek se stalo ruským. Od konce roku 1917 je Finsko nezávislé. Josef Stalin se r. 1939 pokusil Finsko připojit, nicméně byl Sovětský svaz překvapen masivním odporem chrabrých Finů. Obrovitý Sovětský svaz se musel spokojit s Pyrrhovým vítězstvím. Od roku 1941 nastoupilo Finsko po boku Německa k odvetné rundě. Jelikož proti Finům nebojovaly také mocnosti Západu, má Finsko od roku 1947 mírovou smlouvu.

Finsko se nepodařilo obsadit, stalo se postupem doby obchodním partnerem Západu a uzavřelo zároveň přátelské smlouvy se Sovětským svazem. Člověk měl tehdy pro zvláštní postavení Finů pochopení – sevřeni mezi dvěma bloky, odsouzeni k věčnému kompromisu. Dalo by se to označit za stéblo trávy mezi palci u obřích nohou, které se ohýbá, je flexibilní, ale jinak dále neruší – a přesto je v neustálém nebezpečí, že bude roztrháno. Oficiálním označením byla „Finlandizace„. Současně to byla i privilegovaná pozice, neboť Finsko mohlo působit jako zprostředkovatel mezi oběma bloky. Proto se „Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE)“ konala v Helsinkách.

Tímto bychom měli zpracovaný podklad po nadpis tohoto textu. Malé je Finsko pouze pokud srovnáme sousedy. Se svými 338.145 Km2 je Finsko jen o trochu menší než Merkloněmecko (357.093 km2), nicméně s těsně šesti miliony proti 82 milionům obyvatel. Rozhodující rozdíl je v tom, co se událo v myslích lidí: Finlandizace trčela v hlavách ostatních, v hlavách okolí. Deutschlandizace však trčí v hlavách Němců samotných, přinejmenším v hlavách a projevech oficiálního Německa.

„My Němci se bojíme jen Boha, jinak ničeho na tomto světě!“ – to bylo před sto lety. “My” však dnes nemáme respekt před Bohem, zato se na tomto světě bojíme skoro všeho. Trochu sebevědomí jsme mohli ještě mít, dokud jsme byli rozštěpenými státy, stará SRN a NDR. Přičemž NDR na tom byla lépe, neboť tam žili jen antifašisté a proletáři, zatímco v SRN fašisté a imperialisté.

Při srovnání s vedením SRN byl Erich Honecker patriot. Zatímco se vedení NDR pokoušelo být německé jak jen to šlo a poslušně skákalo jak Velký bratr na východě pískal, snažilo se vedení SRN být zcela podbízivé, neněmecké a poslušné, když oficielně předstíralo svobodu.

Svoboda Západu byla ve skutečnosti otroctvím. Jelikož byli Západní Němci použitelní jako frontoví vojáci NATO proti “Středním Němcům” Varšavské smlouvy, bylo SRN dovoleno hrát si na trochu svobody. Obušek, spojený se slibem, že se za odvedené výpalné v případě nouze dostaví „pomoc“, visel hezky viditelně na stěně.

Američané shrábli 3.000 tun zlata Říšské banky jako válečnou kořist. Později také zkasírovali 4.000 tun zlata Spolkové banky. Zlato leží pod ulicemi Manhattanu v trezorech bankéřů Wallstreetu (čistě náhodně židovských) jako malá zástava v rukách západního Velkého bratra. Dokud leží německé zlato v New Yorku, je SRN chráněna americkými koloniálními jednotkami, zní oficiální zdůvodnění.

Když jsem kolem roku 1980 párkrát cestoval do Berlína, měl jsem dojem, že nad NDR se rozprostřel šedý závoj. Zemědělské stroje, které byly vidět z dálnice, působily všechny nějak rezavě, dederonská auta zastarale a celá země vůbec nějak šedě. Dívám-li se na německé filmy z 50tých let a srovnám je s těmi z let 80tých včetně těch dnešních, vidím opět šedý závoj. Hans Albers, nebo Heinz Erhardt – to byli herci! Veronica Ferresová nebo Senta Bergerová jsou naproti tomu špatné obtisky. Opravdu německý je „problémový film“, který by se měl raději hned vypnout. Staré černobílé filmy byly mnohem pestřejší, než dnešní filmy barevné. Šedý závoj, vyblednutí všech Němců – to se pečlivě pěstovalo i ve staré SRN.

Když se v roce 1989 blížilo sjednocení Čtyřzónie, ukázal se umírající Sovětský svaz jako pravý přítel, který chtěl novému státu přiznat skutečnou suverenitu. USA za George Bushe seniora nejevily zájem, Francie a Velká Británie však byly otevřenými nepřáteli. Oba tyto státy, tito ach tak věrní „spoluevropané“, chtěli toto zvětšené teritorium nadále zcela ovládat.

Nějaký Erich Honecker by byl na špici sjednocené Čtyřzónie příliš starý, ale rozhodně by se sebou nenechal dělat to, co dopustil Helmut Kohl. Kohl byl očarován svým místem v lóži historie. „Kancléř sjednocení“ – jakýpak pěkný titul. Až na to, že tato „jednota“ znamenala, že se všechno jen smíchalo v jednu kaši. Jednota by přišla tak jako tak. Schopnější lidi než Kohl a Genscher by však vyjednali daleko lepší podmínky.

Kohl měl tenkrát udělat to, co umí nejlépe: Nedělat nic. Sovětský svaz byl ochotný ke všemu. Dal by nám zpět celé Východní Německo, včetně Východního Pruska. Západní spojenci, naši „přátelé“, to nechtěli. Skutečně sjednocené Německo s hranicemi z roku 1937 jim bylo příliš velké. Mezinárodně uznané hranice z roku 1938, na které měla Říše dle práva národů na sebeurčení nárok se už vůbec nikde nezmiňují.

Co Kohl dokonal a co bude mít určitě své místo v historii, je totální zplundrování Čtyřzónie. Úloha Německé Marky byla, v přeneseném smyslu slova, vysát všechnu mízu z páteře nového státního konstruktu.

NDR spoluzapřičinila jedno důležité dědictví: Dle její propagandy byly všichni Němci na Západě fašisté a imperialisté. Ten imperialismus můžeme rovnou vynechat, jakéhokoli náznaku impéria se Kohl ochotně vzdal, takže nám tu zbývá jen ten fašismus. Jako odškodnění za ztroskotání „socialismu“ se stali nyní všichni Němci fašisty. Ano, opravdu. To přece říká „boj proti pravici“!

Hysterie „proti pravici“, která se tu po sjednocení Čtyřzónie rozdmýchává, sugeruje, že „pravičáci“ se nacházejí krátce před převzetím moci. V reálu se však objevují jen jako nejmenší frakce v některých zemských parlamentech. Pravicové strany mají na zákonodárství vliv do té míry, že mohou převzít od nějaké jiné strany návrh zákona a tím zajistit, aby nikdy neprošel. Vlastní návrhy nemají naprosto žádnou šanci na úspěch, neboť semknutá „Lidová fronta socialistických sjednocených stran Německa“ (SPD, CDU/CSU, Zelení a Levice) je bez mrknutí oka zamítne. Ikdyž, původní dederonský výraz zněl „Národní fronta demokratického Německa“, ale to už by bylo příliš východní nostalgie…

Izrael je vysoce vyzbrojená vojenská mocnost, vlastní atomové zbraně, které už se nedaří skrývat. Výzbroj izraelské armády je mnohem lepší než ta bundeswehru, úderná a palebná síla je několikanásobně větší. Zatímco SRN hrozí, že se v důsledku finanční krize zhroutí, je Izrael jediná země na světě, která tím zasažena není. Pokud by skutečně existoval někdo, kdo může ohrozit existenci Izraele (tedy tu fyzickou, reálnou existenci, ne nějaké vágní „právo na existenci“), pak nemá Merkloněmecko žádný prostředek, aby židům pomohlo. Dokonce i peníze na podporu Izraele a Židů tomuto pseudostátu dochází.

Naši politici to samozřejmě vědí a protože reálnému Izraeli nemohou pomoci, stvořili tito politici chiméru, kterou brání: “Právo Izraele na existenci.” Vyjádřím to ještě takto: Každý člověk má právo na existenci. Říšský prezident a Generálfeldmaršál Paul von Hindenburg je člověk, má tedy právo na existenci. Navzdory tomuto nepopiratelnému právu na existenci 2. srpna 1934 zemřel. Ano, je mrtvý, ačkoliv nikdo nikdy jeho právo na existenci nezpochybňoval. Nepopiratelné právo na existenci tedy logicky nepodmiňuje skutečné trvání této existence – a co platí pro osoby, pro každého z nás, platí stejně tak i pro státy.

Naše svoboda není bráněna na Hindúkuši, protože bundeswehr už dávno není schopen vůbec něco bránit. Co jsme „my“ poslali na Hindúkuš jsou akorát panáci k odstřelu. Tím nechci urážet vojáky, kteří možná věří, že opravdu slouží své zemi. Jsou to ministři obrany, kteří je tam poslali a kvůli kterým jsou tito vojáci nesmyslně degradováni na panáky k odstřelu. Afghanistán je další Vietnam. V den, kdy odtud Američani vypadnou se znovu nastaví hodiny a vznikne „Nový Vietnam“, bez Američanů, bez Francouzů. V Afghanistánu se stane naprosto to stejné, lhosteno, kolik peněz, potu a krve tam naši demokraté ještě promarní.

Zakládající mýtus Izraele je HolokaustTM, neboť bez tohoto nátlakového prostředku by myšlenka založit uprostřed arabského světa židovský stát u OSN nikdy nenašla většinu. Jakési „právo na existenci“ se tedy zakládá na tom, že věčně pronásledovaní židé mají konečně nalézt bezpečné útočiště, aby mohli žít podle svých představ. Tento účel splňuje již celých 150 let New York. Dokonce Josef Stalin zřídil jakousi židovskou Sovjetskou republiku, ale hoši chtěli mít za každou cenu Izrael. Dnem založení SRN byla s odvoláním na stejný mýtus zavedena věčná solidarita s Izraelem a odškodňování na věky. Proto také existuje §130 ve spolkovoněmeckém Trestním zákoně, zavedený 1995, tedy po sjednocení Čtyřzónie. Od té doby se stále zpřísňuje.

Dostat klín do hlavy není zrovna jednoduché, ale když se o to člověk pokouší dlouho má u prostých duší úspěch. U prostých duší? Naše děti přichází jako prosté duše na svět a tak je stát od malička zásobuje propagandou. Nacisté jsou zlí, Němci jsou zlí, fašisté jsou zlí. A pokud nebudeme neustále bojovat „proti pravici“, převezmou nacisté moc a stanou se z nás zatraceně zlí fašisté.

Ó ano, jsou ještě prostější duše. Existuje jeden hluboce lidský rys: Nestaráme se o problémy, které na nás nemají přímý dopad. Koho zajímá medvěd jeskynní ve vzdálenosti tří kilometrů, když naše lovecká skupina právě obklíčila bizona? Logicky nás tedy politici zásobují starostmi. Starosti o pracovní místo, stoupání cen, atomová energie – hezky pěkně odvádět pozornost. Staráme se o „Evropu“, ne o Německo. Staráme se o „světový mír“, ne o mírovou smlouvu, která by konečně ukončila druhou světovou válku.

Kdo je častěji v televizi? Říšský kancléř Hitler, nebo spolková kancléřka Merklová? Merklová se objeví na pár minut denně ve zprávách, Hitler několikrát za týden, vždy aspoň na 45 minut v nějakém „dokumentu“. Merklová možná trochu drží s Hitlerem krok, všichni ostatní kancléři SRN jsou oproti tomu dávno zemřelému pánovi jednoznačně na míle pozadu. Kdo tu tedy určuje směr politiky?

Ano, my trpíme deutschlandizací. Země finančně vykrvácí, vojensky se z ní stal malý státeček, kultury a samostatnosti se nejen vzdává, ale dokonce proti ní aktivně bojuje.

Finsko bylo finlandizováno kvůli své geografické poloze a malému počtu obyvatel. Nebylo však obsazeno a nikdy nebylo deutschlandizováno. Finové zůstali vždy Finy a právě poslední volby nám jednoznačně ukazují, že pětina tohoto národa se považuje za „pravé Finy“, samostatné, sebevědomé a dokonce zdatně odolávající tlaku a svádění nového velkého bratra, EUSSR.

Německo je naproti tomu deutschlandizováno, podmaňováno vlastními ultrademokraty, kteří jsou všichni do jednoho služebníci cizí moci. Němec miluje odcizení a přistěhovalce, miluje vše, co jeho zemi utlačuje a ruinuje. Mistři světa v turismu létají do ciziny, aby cizí studovali a lákali cizí do své vlasti. Zástupy pravdoláskovců organizují akce „Horní Dolní je pestrá, ne hnědá“ a nezpočet tupých ovcí s nimi vesele bečí. Již ne tak láskyplní lidé podnikají výtržnosti proti pravici, proti policii a nespočet tupých ovcí tvoří dobrovolně lidské blokády.

Co byla kdysi národní pospolitost, je dnes hra „Nenáviď všechny Němce jako sám sebe“. Právo Izraele na existenci je veřejný zájem státu, právo na existenci Německa je zcela druhořadé. Je to naše rozhodnutí, zda se s touto deutschlandizací smíříme. Učiníme-li tak, pak to, co bylo kdysi Německem, nebude mít skutečně žádné právo na existenci. Ještě není úplně pozdě. Až bude skutečně nejhůř, začne být opravdu dobře.

Proč? Protože pak budou všechny ty „starosti”, nahustěné nám do hlavy, ty tam. Pak už nepůjde o buřt a pivo, nýbrž o holou existenci. Pak se ovce probudí a začnou kousat.

Michael Winkler