Poválečný stát

Posted on 3.7.2011

4


Ve svém dalším pojednání se autor Michael Winkler zabývá otázkou, co přijde po očekávaných nepokojích a z toho resultujících zvratech v uspořádání současné Evropy. Aby mohl český čtenář úvahy autora lépe pochopit, je potřeba jej v krátkosti seznámit s některými specifiky ohledně jeho díla.

Michael Winkler je v německém prostředí dobře znám svými nekonformními pohledy na pozadí současného geopolitického rozložení světa. Jako vystudovanému přírodovědci a softwarovému inženýrovi mu také nejsou cizí syrové, až matematicky exaktní rozbory stavu a budoucího vývoje společnosti. Velmi často tak jeho komplexní texty naráží na údiv širokých dějinných souvislostí neznalého čtenáře, nezřídka zatíženého naivním idealismem „jak by bylo na světě krásně, kdyby“. Velké popularitě se autor těší zejména díky svým rozborům a z toho pramenícím přesným „předpovědím“ nastávajících událostí, které však vycházejí méně z pohledu do „křisťálové koule“ jako z přísné, emocí prosté logiky. 

Třebaže má následující příspěvek těžiště v ryze německých reáliích, najde vnímavý čtenář mnoho paralel i v českém prostředí. S ohledem na fakt, že německý faktor po celá staletí spoluurčoval i existenci českého a moravského člověka, není od věci se nad tím, co vše může (ale i nemusí) přijít společně s Michaelem Winklerem zamyslet.

Váš, Zvídavý Vincenc

Michael Winkler

Poválečný stát

Pokud čekáte nějaký traktát o Spolkové republice, tak Vás musím bohužel zklamat. Nejde o stát, nebo státu podobný útvar, který nám byl vítězi posledních dvou válek vnucen, jde o stát, který budeme mít po další válce. Okupační konstrukty, pojmenované podle malých provinčních měst, Výmarská a Bonnská “republika”, byly v nejlepším případě jakási placeba, žádné “res publicae”, tedy záležitosti veřejné. Ony naplňovaly úlohu státu jako správní orgán a výkonný pomocník cizích zájmů, přičemž Výmar byl upřímnější než Bonn, neboť za Výmaru existovala Versaillská smlouva, oficiální a všeobecně známý seznam cizích požadavků. Takováto smlouva se však ukázala jako neflexibilní a proto přišlo řešení jiné, Bonn – grémium neoficiálně, ale pečlivě vybraných “zástupců lidu”, kteří by byli v opravdovém státě označováni za “zrádce lidu”. Tito “zástupci zájmů” odhlasovali podle hospodářské situace, aby byly požadavky vítězných mocností plněny zdánlivě zcela dobrovolně. Odškodnění Izraele a všechny ostatní z toho plynoucí platby ve výši minimálně 150 miliard Euro je také taková “dobrovolná” povinnost ve jménu německého lidu. Nezřízené přijímání “gastarbeiterů”, platby ve sprospěch EU, vzdání se německé Marky, výprodej německých firem – to všechno jsou “dobrovolné” počiny našich skvělých “zástupců lidu”.

Za vlastizradu byl kdysi trest smrti a pokud by měl neměcký lid udělovat děkovné řády ve formě smyčky na laterně, tak by to pouze odpovídalo starým zvyklostem. Bohužel však nebudou děkovné řády stačit, neb existuje nebezpečí, že se z takového převratu vyvine nový demagogický stát s jediným rozdílem, že se noví superdemokrati nebudou obohacovat z pověření cizí moci, avšak jen ve vlastním zájmu. Poválečný stát, tedy ten stát, který vznikne po převratu, musí být zkoncipován teď, teď, když na to máme ještě dost času a ne až z nouze, vyplňovat vakuum provizoriemi. Tento stát, zavázaný zájmům německého národa, musí být nacionálně-liberální monarchie!

Monarchie

Monarchie je forma státu, která ve smyslu svého názvu říká, že vládne JEDEN. Tato forma vlády je velmi častá, není však nutně spojena s titulem krále. Podíváme-li se do historie, nacházíme “krále”, jako třeba Davida z Bible, nebo Homérova Odyssea. Tito lidé panují nad pár čtverečními kilometry, komandují bandu s pár stovkami rváčů a jsou, podle dnešního chápání, větší loupeživí rytíři, kteří na svých malých územích terorizují sedláky. Daně, poplatky a výklad práva fungují podle momentální svévole. Takovéto útvary byly už i ve své době zpátečnické a primitivní, jejich současníci byli faraoni a mocná říše Chetitů, králové Babylonu nebo třeba panovníci Indie a Číny.

Tento druh královské moci nad opravdu velkou říší je ten, který vytvořil náš obraz o monarchii. Jsou to ti králové z pohádkových knih, případně králové Francie. Po Ludvíkovi N přišel na trůn jeho syn jako Ludvík N+1. Na dvorech se to hemží šlechtici a církevními pány. Když je chuť, začnou tito králové války (typické chování v Anglii a Francii), jinak vybírají od lidí daně a slaví velké slavnosti. Při vší kritice však nesmíme přehlížet, že tato forma vlády má i přednosti: Panující dynastie byla své zemi zavázána alespoň do té míry, že každý panovník se mohl přetrhnout, aby rozšířil velikost, moc a bohatství své země. Neboť tato země byla přeci jeho vlastnictvím – a bude jednou vlastnictvím jeho syna a jeho vnuka. Zcela neschopní králové vládnou spíše v Hollywoodu než ve středověku, ikdyž se vždy i tam nějací našli.

Dynastické monarchie se vyznačují vzděláváním svého vladařského potomstva. Ludvík N+1 byl Ludvíkem N odmalička připravován na to, že bude nosit korunu. Povolání bylo předurčeno a nástup na učiliště byl velmi brzy. V této souvislosti stojí za povšimnutí vzdělávání panovníků v Osmanské říši: Takový sultán měl mnoho žen ve svém harému a tomu odpovídající počet synů. Jeho následovník měl za úkol odstranit své bratry intrikami, jedem, nebo otevřeným násilím. Zkrze tento přirozený výběr nejlepšího říše prospívala, stala se velkou a mocnou.

Dnešní titulární králové Anglie, Švédska, Španělska apod. jsou oproti svým předchůdcům spíše takoví operetní panovníci. Obama I. Americký nemá sice královský titul, zato podstatně více panovnické moci než Alžběta II. A tím se dostáváme k často přezírané vlastnosti monarchie: Monarchie není vázána na titul krále. V antickém Římě byl titul “Rex” (=král) dvojsmyslný. Juliu Caesarovi bylo vytýkáno, že o tento titul usiluje. Přitom Caesar byl již v té době “Doživotní diktátor”, tedy ten, kdo určuje běh věcí, byl to “Imperátor”, měl velitelskou moc. Jeho následovník Augustus byl “Princeps”, což znamenalo, že byl “První občan”. Jména obou, Caesara a Augusta byla později používána jako panovnické tituly. Nebyli to sice králové, ale v každém případě monarchové.

Moderní monarchie nám nepřinese žádného Ludvíka II. Bavorského, který bude – vzdálen realitě – stavět své zámky. Nepřinese nám žádného dalšího Viléma I., jehož koruna zajistila Bismarckovi zmocnění k jeho velkomožné politice. Nový “král” bude tedy spíše něco jako Fridrich II. Veliký – tedy první služebník státu. Monarchie nepotřebuje dvorní ceremonie. Co se jejich pozice týče byli Hitler, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot a Kim Ir-sen monarchové. Franklin D. Roosvelt byl jako neustále volený prezident demokracie také monarch. Helmut Kohl by taky zapadl.

Nenechte se vzrušovat pojmem monarchie natolik, abyste jej spojovali s pohádkami bratří Grimmů.  Na světě mohou být národy, pro které je demokracie se svými “zástupci lidu” skutečně ta pravá forma vlády. Výmar a Bonn ukázaly, že tohle není případ Německa. Spočívá to ve vcelku pozitivní vlastnosti Němců – v kreativitě. Na papíře je zpracované nejkratší a nejoptimálnější spojení mezi body A a B. Když se má pak ve skutečnosti stavět cesta z Prčic do Kotěhůlek, zas tak jednoduché to není. Měla by vést zkrze Psí lhotu, nebo raději obchvatem? Bude třeba spíše žabí stezky nebo ochranných plotů pro zvěř? 400 členů spontáně vzniklé občanské iniciativy má 600 pozměňovacích a zlepšovacích nápadů, jakmile jsou tyto zpracovány, vznikne dalších 400. Vznikají nekonečné diskuse a na konci je téma tak důkladně rozdiskutované, že se řešení jeví jako zcela nemožné.

Dále mají Němci ještě jednu zajímavou vlastnost: Lásku k detailu. Zásadní problémy jako šílený státní aparát, před námi stojící rozpad měny, bezcennost bankovních úspor a penzijního pojištění nezajímají nikoho. Proti novému nádraží, trasám pro vedení elektřiny a místním obchvatům se mocně protestuje. To mnohdy nabývá až anekdotických rozměrů: Když šlo o Rýnsko-Mohansko-Dunajský kanál, zpracoval vysoce kvalifikovaný redaktor Bavorské televize příspěvek, ve kterém šlo o přírodní park Altmühltal, vzácný romantický kousek řeky, který by plánovaný kanál navěky zničil. S velkou pečlivostí bylo dokládáno jak překrásná tato ohrožená krajina přeci je, všemi prostředky se namlouvalo obyvatelstvu do svědomí, aby se proti tomuto šílenému projektu angažovali. Reportáž se odvysílala a byla skvěle přijata. Redaktor však přehlédl jistou maličkost – tam kde natáčel, byl Rýnsko-Mohansko-Dunajský kanál již dávno hotový.

Němec chce mít pravdu, proto v nibelungské věrnosti diskutuje o svých postojích neúprosně dál, ikdyž byly třeba často vyvráceny. Němec potřebuje vedení, aby zcela rozvinul svůj potenciál. V okamžiku, kdy schopný vůdce rozhodl a vedení mašírovali ve stejném kroku, mění se najednou nedostatky v přednosti, neboť pak německá kreativita urovnává cesty, které se předtím jevily jako nemožné, pak láska k detailu stvoří německou pečlivost, německou preciznost, ono slavné “Made in Germany”.

Nemluvím zde o povýšeném vůdci, který osamoceně rozhoduje, rezistentní proti všem radám. Jindřich VIII. možná položil základ velikosti Anglie, pro své současníky byl však v druhé půlce svého vládnutí nesnesitelným tyranem. Monarchové staré školy měli svou korunní radu, dnešní monarchové politbyro nebo kabinet ministrů. Dobrý vůdce naslouchá názorům své “korunní rady”, zná náladu lidu a zvažuje důsledky svého jednání pro svou zem a lid. Pak učiní rozhodnutí a nese za něj odpovědnost.

Zažili jsme velmi dobrý příklad pro vůdce: Karl-Theodor von und zu Guttenberg. Odhlédneme-li od jeho přesvědčivého vystupování, měl tento ministr přesně ty vlastnosti, které představují pravý opak toho, co bychom od vůdce očekávali: Místo aby pracoval, nechával za sebe pracovat. Místo, aby naslouchal svým poradcům a na tom základě rozhodoval, dělal to, co mu vnutily BILD-Zeitung (nejprodávanější německé bulvární noviny – pozn. překl). Než aby převzal odpovědnost, obětoval své podřízené jako obětní beránky. Místo, aby se cvičil ve skromnosti, užíval svého úřadu k nákladným okázalostem s vlastním dvorním šaškem.

Jaký titul bude nést budoucí monarcha je spíše sekundární. Oswald Spengler hovoří o budoucím “Caesarovi”, já mu říkám “císař”. Napoleon Bonaparte se vypracoval jako “První konzul” ještě než převzal císařský titul. Já vidím Německou říši roku 1871 jako na nejlepší předlohu pro poválečný stát, přičemž předloha není stavební plán, nýbrž jen zdroj inspirace pro stavební plán. Říše roku 1871 byla ve všech ohledech demokratičtější a lépe postavená, než všichni vzoroví demokrati z Bonnu a Výmaru dohromady. Říši roku 1933 nemohu do tohoto hodnocení zahrnout. Ta musela již při svém založení bojovat s vyjímečnou situací, se 6ti miliony nezaměstnaných. Od začátku byla decimována obchodními bojkoty (“Judea declares War”) a s pouhými šesti lety míru měla příliš málo času na to, aby se osvědčila. Teprve za následníků zakladatele říše se ukazuje, jak stabilní struktura říše je. Zde je nejlepším příkladem Alexandr Veliký, jehož říše zůstala neporažena a přesto jej nepřežila.

První německý poválečný císař bude vládnout sám. Musí, protože bude kovat říši z poválečného chaosu. Gaius Julius, původce jména caesarů, musel bojovat na mnoha frontách než mohl vládnout v Římě. Než vtrhl do Galie tak jej nikdo neměl na seznamu jako budoucího panovníka. Jako největší žijící válečník platil Pompejus Magnus. A že po Gájovi Juliovi bude následovat zrovna Octavianus také nebylo jasné o březnových Idách. Budoucí německý císař se v tuto chvíli nedá pojmenovat stejnětak. Rozhodně to však nebude nikdo z dnešní pártyšlechty, ani z řad demokratické pravdoláskové aristokracie.

Úkolem císaře je jmenovat a hlídat vládu. Národ zvolí parlament – kontrolu vlády. Nikoli straničtí funkcionáři, ale osobnosti budou sedět v takovém parlamentu – voleni přímo národem s povinností zodpovídat se kdykoli svým voličům. Justice bude mít vlastní, císaři zkrze přísahu zavázanou samosprávu a soudci budou rovněž voleni lidem na omezenou dobu.

Jak by měla vypadat nástupnická pravidla pro císaře? Mohla by to být dynastická úprava s panovnickou výchovou od útlého věku, osmanské pravidlo s výběrem těch nejschopnějších, nebo – systém adoptivních císařů. Adoptivní císaři jsou spojeni s obdobím největšího rozmachu moci v římských dějinách. Císař ještě za svého života vyhledal svého nástupce a podle toho jej cíleně vychovával. Nějaký srovnatelný řád považuji za nejrozumnější. Při genetické ruletě budou vždycky existovat ztroskotanci, lhostejno, jak pečlivě byli vybíráni jeho rodiče. Proto je cílený, věcný a znalý výběr předchůdcem lepší, než náhodou vylosovaná dynastie.

Nacionální

U mnoha národů se dříve pojmy stát a národ v podstatě shodovaly. Přičemž toto “dříve” značí poslední zhruba 300 let. Od této shody existují tři zásadní dějinné vyjímky: Židé netvořili nikdy jeden národ a také žádný stát. I dnešní Izrael je sice židovský stát, ale ne židovský národ. Navíc daleko více Židů nemá nejmenší chuť v tomto státě žít. Spojené státy Americké jsou veliký a mocný stát, ale nidy nebyli jeden národ a také nikdy nebudou. Ani všechny ty symboly nepomohou, přísahy žáků před vyučováním, před každou pidiakcí zpívaná hymna, všude vyvěšené vlajky – ty ukazují stát, ne národ. Američan je někdo, kdo náleží mnoha různým národům, cítí se však občanem USA. Třetí vyjímka bylo Německo. Němci tvořili silný národ, žili ale v mnoha rozdílných státech. Stát a národ se v německém případě shodovaly nanejvýš v krátké periodě Velkoněmecka r. 1938 s vyjímkou pár oblastí jako Danzig (Gdaňsk) nebo Elsaß.

Poválečný stát musí být německý nacionální stát, ke kterému by mělo patřit pokud možno co nejvíce německy osídlených oblastí. Národní stát vykazuje vyšší vnitřní a vnější stabilitu než jakýkoli jiný státní konstrukt. Němec se má nejlépe v Německu a ano, zavání to trochu vězením, nebo lépe řečeno tlakovým hrncem. Kdo je zde “uvězněn”, vede ho to k tomu řešit problémy teď a tady. Pod tlakem také vznikají věci, které by bez tlaku nebyly možné.

Kdyby Německo nebyl zároveň národ, ležela by tato země ještě dnes v troskách a Němci by se rozprchli do celého světa. Každý uprchlík, který opustí svou zemi, zbavuje svou vlast síly svých rukou a  tvořivých schopnosti své hlavy. Kosovo není ještě dnes obnovené, v Libanonu také žádné velké pokroky, v Ghaně a Somálsku to jde stále z kopce. Proč? Protože mnoho Kosovanů, Libanonců, Ghaňanů a Somálců se bez bezcílně povaluje v Německu, než aby mákli ve své vlasti. Nejlepší místo pro Turky k práci a k budování je Turecko a ne Kolín nad Rýnem.

Matka, která nechá hladovět své dítě, aby mohla darovat více peněz církvi není ani dobrá matka, ani si tím nezíská vytoužené místo v království nebeském. Než mohu začít přemýšlet, jak mohu pomoci svému sousedovi, musím dát nejdřív do pořádku vlastní dům. Pokud mému sousedovi dům vyhoří, mohu ho nechat u mně bydlet. Ale ne natrvalo, nýbrž po dobu, než bude jeho dům zase opraven. Tohle jsou známá moudra, kterými se ve svém každodenním životě asi každý řídíme, na úrovni státu je však rádi ignorujeme.

Druhý extrém je: Ani cent pro Afriku dokud bude jediný Němec nezaměstnaný. Nacionální Německo bude samozřejmě součást společnosti národů, bude plnit své povinnosti k pomoci sousedům, bude dávat ze svých přebytků. Rozhodně se však neponíží na ochotného otroka cizích zájmů a nebude spotřebovávat sebe sama, aby podporovalo cizí národy v jejich neschopnosti. Nacionální Německo bude plnit své povinnosti v NATO, nepotáhne však do amerických koloniálních válek. Nacionální Německo se nebude zasazovat o “právo Izraele na existenci” – to je úkol pouze pro Izrael. Toto nacionální Německo bude dokonce platit příspěvky pro Evropské společenství, ale rozhodně ne pro regulační šílenství byrokracie EUSSR, ne pro esperantoměnu a rozhodně ne pro “větší Francii”, která všem ostatním státům přisuzuje roli statistů.

Mottem nového Německa se stane to, co bylo v II. světové válce propagováno proti nám: Germany first!

Proč? Je to zcela banální, otázka profitu, největší divideny z investice. Jestliže stojí vzdělání 20.000, 50.000 nebo 100.000 EUR, pak musím jako podnikatel, stejně jako národohospodář tyto náklady dostat zase prací zpět. Indický student je možná schopen velkolepých výkonů, bude ale vždy stát mezi Německem a Indií. Přijde-li lepší nabídka z Indie – a může to být třeba jen budoucí manželka – ukáže Německu záda. Němec zde s největší pravděpodobností zůstane, přinejším tehdy, když ho žádná idiotská spolková vláda nebude cíleně vyhánět pryč.

My nejsme sociální úřad světa. Chce-li někdo v Německu pracovat, může přijít, pokud je dostatečně kvalifikovaný. Naše poptávka po drogových dealerech na volné noze, kriminálních živlech a mafii je však velmi blízko nule, proto zde nejsou tito lidé vítáni. Nepřejeme si také import žebráků a bezdomovců, nepotřebujeme ani islámské nenávistné kazatele. Naše kultura nemusí být obohacována, nýbrž bezpodmínečně podporována. Nemůžeme plodit tureckou, andalúzkou, arabskou, indonéskou či co já vím jakou ještě kulturu, ale jen a pouze tu německou. To umíme lépe, než kdokoli jiný, ano, jsme v tom skutečně jedineční na světě. Proto bychom měli dát světu naši jedinečnou kulturu tím, že ji budeme podporovat. Stejně tak světově jedinečná marokánská kultura nechť kvete, prospívá a je podporována – ale v Maroku! Neboť to umí Marokánci lépe, než kdokoli jiný.

Odhlédneme-li od nějakých poblázněných pravdoláskovců, kteří z nedostatku vlastní životaschopnosti válku nepřežijí, jsou Němci nejlépe schopni pomoci jiným Němcům. Je to následek archaického formování společenství. Pravděpodobnost, že jsem s Němcem o dva, tři, rohy dál spřízněn je podstatně vyšší, než přízeň s milým Turkem odvedle. Když na to přijde, tak je hierarchie jasná: Nejprve vlastní rodina, pak příbuzenstvo a blízcí přátelé, pak lidé, se kterými sdílíme společné vlastnosti jako řeč a původ a teprve potom se dostane na neznámý, cizorodý zbytek. Afghánec o tři domy dál patří k tomuto zbytku a přesně tento problém budou vystěhovalí Němci mít. Kdo ještě nestrávil v cizí zemi dvacet let, nemá tam dobré přátele mezi domorodci, nachází se v hierarchii pomoci zcela vespod. Raději bude postaráno o krávu souseda, než o dceru  cizince.

Vnitřní pevnost národa je nejlepší garancí pro jeho budoucnost. Sedláci poválečného státu nejsou žádnými příjemci dotací monstrózní byrokracie, nýbrž příslušníci váženého stavu, z jehož produků všichni žijeme. Manga budou sice jako luxus existovat dál, ale to co budeme denně jíst jsou třešně, natrhané pár kilometrů od nás. Produkty z regionu, které jsme schopni dotáhnout pešky v ruksaku.

S německými dělníky nejsou problémy v dorozumívání, necítí se rasově pronásledovaní, pokud nedostanou v den nějakého neznámého židovského svátku dovolenou, nemusí se neustále modlit ve směru k Mekce a jsou dokonce i o Ramadánu plně akceschopní. Němečtí dělníci se po práci schází u piva a grilují vepřové steaky. Tito němečtí dělníci musí také smět sklízet ovoce své práce, oni, ne nějací povýšení manažeři, nebo zahraniční velkoakcionáři. Aby němečtí dělníci dobře pracovali, potřebují dobré školy a pořádné odborné vzdělání. Pedagogické experimenty, diskusní vědy a ideologické indoktrinace nemají na školách co pohledávat.

Naši milí cizinci nejsou v nacionálním Německu občany druhé kategorie – nejsou vůbec žádnými občany. Kdo se chce stát občanem, musí prokázat, že je této cti hoden. Státní občanství nemůže být vysezeno za nějakou stanovenou dobu, nýbrž je to korunovaný závěr dlouhého a neustálého úsilí. Jazyk, zvyky a obyčeje nikoli “hostitelské země”, nýbrž vytoužené nové vlasti musí být uchazečem vnitřně přijaty, musí jimi aktivně žít. Něco od nás chcete, tak se snažte, rozumíme si?

Liberální

Tento pojem byl v posledních desetiletích dosti znásilněn a změnil svůj význam. Dnešní liberál je podezřelý z “Manchesterského liberalismu”, jako onen vykořisťovatel, kterého má Karl Marx za úhlavního nepřítele. Nezřízený kapitalismus se samozřejmě označuje jako liberální, jenže je to svoboda žraločího akvária, které dovoluje velké rybě požírat dle libosti ty malé. Pěstní právo možná nabízí všemožné svobody, ale je to především pěst, nikoli právo.

Při vzniku Bonnské republiky se vedla diskuse, jaký hospodářský systém by tento nový správní útvar měl mít. Na výběr bylo ze sociálního plánovaného hospodářství a sociálního tržního hospodářství. Čisté plánované hospodářství, ve kterém všechno řídí byrokraté (pro blaho lidu) je komunistický ideál. Volné tržní hospodářství, ve kterém se všechny finanční síly mohou volně rozvíjet (pro blaho lidu) je kapitalistický ideál. Bobužel jsou byrokrati příliš mimo realitu a kapitalisti příliš chtiví, než aby skutečně dosáhli blaha lidu, ačkoli to obě pěkné teorie předpovídají.

V počátečních letech Bonnské republiky skutečně panovalo sociálně-tržní hospodářství. Malé podniky se mohly rozvíjet a přebytky tekly z větší části do kapes pracujících. Ano, existoval šestidenní pracovní týden, byl nutný, aby bylo možné opět vybudovat zničenou zemi. Gastarbeiteři z jižní Evropy přišli teprve, když už toho němečtí pracující vytvořili dost, aby bylo co rozdělovat. A gastarbeiteři z Turecka se objevili, až byla obnova Německa dokončena a začal blahobyt. To “sociální” v pokročilé Bonnské republice znamenalo rozdělování německého blahobytu mezi cizince, ať už zde v zemi, nebo jejich vládám. Proto se tržní hospodářství stále více pohybovalo směrem k nezřízenému kapitalismu. Patří k ironiím osudu, že se tato země pod kancléřkou, jejíž vzestup začal v FDJ oslavnými pracemi Marxismu-Leninismu, stala tak vykořisťovatelsky-kapitalistickou, jak jen by Karl Marx dokázal popsat svého nejhoršího třídního nepřítele.

Při veškerém úsilí o liberalismus musí poválečný stát začít jako sociální plánované hospodářství. Vycházím z velkoplošně zničeného a odlidněného Německa, proto se bude muset na začátku rozdělovat podle plánu. Tento plán se však nesmí stát komunistickým plánem s jeho normami a produkčními předpisy, nýbrž s něčím jako je “výsadba”. Jestliže už ve městě pracují tři klempíři, dostane čtvrtý klempíř místo povolení pro své podnikání spěšnou radu, aby otevřel o 40 km dál, kde ještě žádný klempíř není. Lékaři, lékárníci, truhláři, řezníci – ve fázi počátečního plánovaného hospodářství se podniky usadí tam, kde jsou potřeba. Dále bude stát podporovat různé průmyslové podniky, jejichž usídlení bude důležité. Po válce nebude žádná globalizace. To, co potřebujeme, budeme muset vyrábět ve vlastní zemi jak jen to bude možné. Nadále vycházím také z toho, že všude bude chybět kapitál pro větší investice. Ať už auta nebo polovodiče – zde musí pomoci stát a postavit průmysl na nohy.

Jeden jediný obor zůstane poté zestátněný – banky. Banky ukázaly, že disponují větší ničivou silou než armády. Soukromé banky jako vládci peněz by nový stát za pár desetiletí dovedly k zániku, i kdyby byl vystaven sebelíp. Zahraniční banky zde nesmí podnikat a mezinárodní kapitálové spolky zde nejsou vítány.

Je-li zajištěno zásobování, zredukuje se plánovací proces na co možná nejširší sociálně-tržní hospodářství. Úřad pro hospodářství MITA (Ministerium für Industrie, Technologie und Außenhandel), Ministerstvo průmyslu, technologií a zahraničního obchodu se bude starat o zahraniční obchod a směrem dovnitř rozdělovat úkoly a podporu.

V ekonomice bude panovat liberalismus, avšak ne ten bezuzdný liberalismus, který se dnes praktikuje jako vykořisťování. Osobní svoboda končí tam, kde je omezována svoboda druhého. Tohle je základní princip liberální ekonomiky. Stejné podmínky pro všechny, kdo je schopný, může se zkrze vlastní schopnosti vypracovat. Inženýr, který získal své vědomosti na škole a na univerzitě je na tom stejně jako mistr, který po základní škole šel do učení a během praxe se dále vzdělával. Místo abychom šilhali po zahraničí a po tom, co se nazývá “akademiky”, zařadíme si naše závěrečné zkoušky správně a po svém. Bakalář studoval tolik let, co se učeň učil řemeslu. Magistr zná teorii, mistr praxi. Nikoli naše zkoušky musí být korigovány, nýbrž hodnocení těchto zkoušek zkrze OECD – a hned splní naši odborní pracovníci kvótu pro akademické tituly.

Stát stanoví rámec pro ekonomickou svobodu, také se však postará, aby se příliš ekonomické moci nedostalo do jedněch rukou. Milionová dědictví budou zpoplatněna, aby se obrovské majetky nemohly po generace navyšovat. Neschopný potomek, který podnik svého dovedného otce vede k bankrotu, dostane odškodnění a pak může pro mně za mně studovat třeba historii umění, nebo strávit život na golfovém hřišti.

Co je na špici státu adoptivním císařstvím, bude se stejnětak dít i v podnicích. Syn, který převezme podnik svého otce bude minimálně deset let pod státním dohledem než dokáže, že něco umí. Syn, který podnik nechce, postoupí ho oproti hypotéce, kterou nadále fungující podnik bude splácet. Následovník, který byl někdejším majitelem vybrán a vyškolen, dostane v případě potřeby přechodný kapitál, aby podnik pokračoval dál.

Poválečný stát umožňuje každému svému občanovi největší ekonomickou a jinou svobodu, která je však podřízena blahu celku, blahu národa. Strážcem tohoto liberalismu je monarcha, císař na špici tohoto státu. Základním principem je národ, lid, nebo řečí nepřátel: Germany first! Poválečný stát, chce-li být stabilní a vydržet delší dobu, musí být jako všechny dosavadní německé státy. Musí být nacionálně-liberální Monarchií.

Michael Winkler, 28.6.2011