Velká patentová loupež

Posted on 7.8.2011

0


John de Nugent

Až do konce II. světové války zastávalo Německo celosvětově nedostižitelné vůdčí postavení v mnoha oblastech moderních technologií. Opticky rozeznatelné je to i dnes na nesmírné dominanci německých vědců při udělování Nobelových cen. Aktivity tehdejších německých vědců a badatelů na mezinárodním patentovém trhu několikanásobně překračovaly procentuální podíl, který mají němečtí vědci dnes. Kdyby nebylo Německo po II. světové válce totálně zničeno a vykradeno, pravděpodobně by, přinejmenším v Evropě, ne-li celému světu, dominovalo po další staletí technologicky a tím i stále více ekonomicky a politicky, pokud by chtělo a šikovně by s tím naložilo. Tato již před První světovou válkou se ukazující dynamika německého výzkumu a hospodářství byla pro anglosasy, kteří sotva před chvílí násilím dobyli celý svět a tuto pozici rozhodně nehodlali lepšímu a přátelštějšímu konkurentovi přenechat, hrozná představa. S německou vědou tak na konci II. světové války udělali krátký proces: Přední vědci z mnoha oblastí výzkumu byli „dobrovolně“ odvedeni, patenty v hodnotě mnoha bilionů Říšských marek ukradeny a německý vzdělávací systém na roky a desetiletí ochromen tzv. radikální „denacifikací“, jakož i marxistickými převýchovnými floskulemi ve stylu z USA importované „Frankfurtské školy„. Následující pojednání vrhá bližší pohled na největší krádež všech dob.

Americká hrdost se zcela snáší se skutečností, že imigranti přispěli k blahobytu a velikosti USA. Pro Američany je tak o něco hůře stravitelné, že značná část jejich vůdčí vědecké role a našeho blahobytu – navzdory stále se zvětšující zátěže ilegálními přistěhovalci a neproduktivními našinci – spočívá jednoduše v tom, že jak po První tak po Druhé světové válce byly zabaveny německé patenty a vynálezy.

Přirozeně někteří tvrdí, že klíč ke štěstí USA jsou jejich židovští občané. Ti se však povětšinou zabývají oblastí služeb, burzovní oblastí, financemi, zábavním a mediálním průmyslem. Mohly by USA přestat cokoli produkovat a pěstovat a koncentrovat se výlučně na „skutečně důležité“ věci jako jsou show na Broadwayi, hollywoodské spektákly a měnové spekulace?

Hydroplán německého leteckého inženýra a podnikatele Claudia Dorniera. Tento první, poprvé v roce 1926 sestavený, letoun představuje milník ve výrobě hydroplánů. Jimi začala pravidelná letecká doprava mezi Evropou a Jižní Amerikou. Kreativitu Německa ve výrobě motorů, tryskového pohonu a raket před koncem II. světové války je třeba označit za pozoruhodnou. Jen málo lidem je známo, že 35 německých výrobců letadel a 20 výrobců leteckých motorů mělo v inventáři na konci II. svět. války, tedy po 1.000 válečných dnech, 18.500 letadel. Národy spojenců tuto pokrokovou německou leteckou technologii zařízli a nezabavené vojenské stroje zničili.

Poselství, které ve své knize „Německo bez židů“ sepsal v roce 1974 ex-agent Stasi Bernt Engelmann, je jasné: „Před tím, než k Vám přišli Židé, byli jste Vy Němci jen podprůměrní a teď, když zase odešli, jste se opět do průměrnosti propadli.“

Engelmann uvádí nekonečný seznam velikánských židovských akademiků německého nebo rakouského původu, z nichž někteří, jako např. bakteriolog Paul Ehrlich (1854-1915) a Robert Koch (1843-1910) získali Nobelovy ceny za medicínu a psychologii (Ehrlich 1908, Koch 1905). Sigmund Freud (1856-1939) se svojí více než pochybnou pověstí je dalším Engelmannovým příkladem Nobelovy ceny.

Engelmannovi nestačí celé lesy, potřebné pro tolik papíru, aby na něm mohl pět ódy na dávno zapomenuté židovské dramatiky, zpěváky, operetní producenty, kritiky, nakladatele, atd. Kdo by například mohl zapomenout na nesmrtelného Meyerbeera, který Richardu Wagnerovi bránil v jeho prosazení?

Skeptickému oku se tak Engelmannova kniha jeví jako etnická samochvála. Nadaný Žid napíše dílo, jiný Žid ho zveřejní, další ho vychválí, čtvrtý si zaplatí vstupenku do opery nebo koncertního sálu a pátý dostane jako zprostředkovatel 10% provizi – ne zrovna přesvědčivý důkaz, že by národ Mozartů, Straußů, Bachů, Wagnerů a Beethovenů potřeboval musikální doučování.

Gottlieb Daimler (1834-1900) a Karl Benz (1844-1929) vynalezli moderní benzínový motor v letech 1878-1887 následováni Němci Dieselem a Wankelem a korunováni vývojem tryskových a raketových pohonů v Třetí Říši. Jiní Němci převzali v 19. století vedení v chemii a fyzice. Vynalezli kontaktní čočky (v 80. letech 19. století!), rentgenové paprsky (1895), kvantovou fyziku (1900 Maxem Planckem a později Wernerem Heisenbergem), vyrobili Aspirin a Sacharin, vynalezli zkapalnění uhlí, objevili štěpení jádra, postavili první elektrický počítač (Zuse, 1910-1995), zkonstruovali elektromagnetická záznamová média, atd., atd.

V dřívějších staletích se Němcům nikdy nedostalo uznání, třeba za vynalezení rohlíku, který byl vytvořen r, 1683 ve Vídni u příležitosti vítězství nad turky (proto tvar půlměsíce). Stejně zůstal bez uznání německý vynález Quiche Lorraine, který by se spíš měl jmenovat Lotrýnský koláč/Lothringische Kisch – je to přeci hornorýnský pokrm, zhotovený ze zbytků z kuchyně (proto Kisch z bádensko-alemánského výrazu pro Küche = kuchyň).

Ale odhlédneme-li od pečiva, ukazuje historie vynálezů, že dosud nejkreativnější perioda v dějinách lidstva byla ta mezi lety 1932 a 1945 v Německu a že mnoho z dnešní vedoucí pozice USA se vysvětluje tím, že jak po I., tak především po II. světové válce byly německé patenty po tunách ukradeny.

A protože bylo Německo po Druhé světové válce takovým způsobem zpustošeno, muselo se od této doby smiřovat s konstatní ztrátou duševního potenciálu, neboť nejlepší mladí němečtí vědci odcházeli do Massachusetts a Kalifornie do center počítačového a v prostoru Los Angeles genového výzkumu, nebo do center letecké a kosmické techniky v Houstonu a Cape Canaveral. Jeden německý vědec to popsal takto:

„Od konce války již nemáme finanční sílu pro takové dlouhodobé výzkumy. Tolik peněz pro tak náročné projekty mají již jen Američané. V Německu, stejně jako v Japonsku se provádí především užitný a dobře kalkulovaný výzkum pro přímé využití. Aby mohl člověk působit na špici, musí dnes jít do Ameriky, kde se necházejí peníze a odpovídající pozice.“

S ohledem na osvobození Německa od jejich vynálezů učinil C. Lester Walker 1946 v říjnovém vydání magazínu Harper`s v jednom článku s nadpisem „Tísíce tajemství“ překvapivé doznání, které by mohlo být pro takové Bernty Engelmanny, kteří tvrí, že německá věda mezi lety 1932-1945 by „bez Židů byla k ničemu“, docela velký problém. Se smrtelnou vážností se v tomto článku konstatuje, že německý kancléř Adolf Hitler měl z pohledu své pozice pravdu v tom vést válku až do posledního muže.

Dnes je Hermann Oberth (uprostřed v bílém plášti) mimo vědecké kruhy zcela opomíjený, ačkoli je pionýrem německého (a tím i světového) kosmického hnutí. Tato fotka byla pořízena 23.7.1930 v Berlíně, krátce před tím, než Oberth předvedl svůj raketový motor. Nalevo od rakety stojí mladý Wernher von Braun, který byl později v Peenemünde zodpovědný za vývoj a konstrukci německých balistických raket v II. světové válce. V prvních letech Třetí říše se raketový výzkum nacházel v Kummersdorfu. Po jeho návštěvě v září 1933 přiznal Hitler tamním vědcům víc prostředků ke zkoumání, než doufali.

Ve své řeči před Americkou společností leteckých inženýrů pronesl zastupující generál US-Army Air Force Intelligence, Air Technical Service Command (odpovědný za technickou výzbroj amerického letectva a špionáž zahraničních technologií):

„Němci právě vyráběli rakety, kterými mohli svět obecně, jakož i zvláště Anglii velmi překvapit. Domníváme se, že by to bývalo zvrátilo průběh války, kdyby byla invaze posunuta jen o půl roku. […] rakety V-2, které bombardovaly Londýn byly hračičkou oproti tomu, co měli Němci ještě v rukávu.“

A to vše dokonce bez slavné židovsko-německé menšiny. Němci měli ke konci války 138 různých druhů řízených raket v různém stádiu vývoje a produkce, přičemž byly nasazeny všechny druhy řídících a odpalovacích mechanismů: Rádio, radar, akustika, infračervené paprsky, optika a magnetismus. V oblasti pohonu měli Němci před celým světem náskok ve vývoji tryskového pohonu jak v podzvukové, tak nadzvukové kategorii. Dokonce měli tryskový vrtulník (!), jehož motor byl schopen se dostat díky tryskám na špičce listů do neuvěřitelných otáček.

Právě když končila válka a prezident Roosevelt přikázal generálu Georgi Pattonovi a Davidu Dwight Eisenhowerovi stáhnout se, aby přenechal Berlín a půl středního Německa „strýci Joeovi“ (Josef Stalin), připravovali Němci svoji gigantickou raketu A4 pro sériovou produkci. Tato byla 14 m vysoká, vážila necelých 11 tun a dosahovala vzdálenosti 370 km, přičemž se dokázala zvednout 100 km nad zemský povrch za současné nejvyšší rychlosti 5.400 km/h. Její tajemství spočívalo v raketovém motoru, který byl poháněn alkoholem a tekutým hydrazinem. Dala se řídit buď radarem, nebo byla samonaváděcí pomocí gyroskopu. Jelikož létala tato raketa rychlostí skoro pětkrát větší než je rychlost zvuku, nebylo možné ji před jejím dopadem uslyšet.

Další připravovanou raketou byla A-9ka, která vážila zhruba 13 tun, byla vybavena křídly a dosahovala doletu kolem 5.000 km. Tato v Peenemünde konstruovaná raketa dosahovala neuvěřitelné nejvyšší rychlosti 9.400 km/h.

Většina Američanů ví o těchto německých raketách II. světové války. Jen málo jich však ví, že Němci, kromě automotoru, vynalezli také tryskový pohon a vymysleli a vyprecizovali dálnice, tedy tři nejdůležitější objevy, které dnes spojují obrovské plochy USA. Skoro nikdo z nich už neví, že ve Wright-Patterson Field (Ohio), v knihovně Kongresu a ministerstvu hospodářství ve Washingtonu, D.C. bylo po válce hekticky zkoumáno na 1.500 tun německých patentů a vědeckých zpráv. Jistý škodolibý washingtonský byrokrat to označil za „celosvětově největší zdroj materiálu tohoto druhu, prvotřídní odčerpání duševního kapitálu jedné celé země.“

Naštěstí to bylo USA k dobru, neboť poté, co zmařili Hitlerovo tažení proti Sovětskému svazu, museli koncem 40tých let zvednout hozenou rukavici světově se rozpínajícího komunismu.

Vznik tohoto projektu krádeže německých tajemství má počátek v roce 1944, když byla s ohledem na úžas kolem všudypřítomné německé technologie (od tanků Tiger, až po rakety) založeno zvláštní zpravodajské komité. Cílem bylo zabavit německé vynálezy hned v okamžiku, kdy se jich zmocní, tedy ještě před kapitulací Německa, aby je bylo možno ještě eventuálně použít proti Japonsku.

Před dosažením německých hranic stoupl počet fascinujících objevů, včetně toho, který je dnes každému Američanovi znám: Magnetofonový pásek. Z výše uvedeného článku v magazínu Harper`s se dá ohledně tohoto objevu vyčíst i kuriósní vzrušení vedoucího oddělení pro technickou a průmyslovou špionáž (Technical Industrial Intelligece Branch):

„Táhne se hnědý, jako papír vypadající pásek ze špulky. Široký byl asi půl centimetru, měl matnou a lesklou stranu. „Tohle je magnetofonový pásek“ […] „Je to z plastu, na jedné straně metalizováno oxidem železa. V Německu to nahradilo záznamy na deskách. Na magnetizované špulce může mít člověk celý rádiový program celého jednoho dne. Poté se dá páska odmagnetizovat, smazat, a kdykoli zase nahrát další nový program. Žádná jehla, žádné praskání. Jednohodinová špulka stojí 50 centů.“

V knize A Hisory of Recording And Its Effect Upon Music (Historie záznamové techniky a její účinek v hudbě) je poukázováno na to, že Fritz Pfleumer vyvinul tyto umělohmotné záznamové pásky v pozdních 20tých letech, tedy ještě před „nejtemnějšími 12 lety německé historie“. Poté byly společností BASF v r. 1934 komerčně uvedeny na trh. Nápad vycházel z kinopásek a z hlediska užití se tehdy myslelo na kanceláře. Ve Velké Británii se pokoušeli o totéž při projektu, jehož strůjcem byl rádiový génius Guglielmo Marconi. (Při vylodění v Normandii přehrávali Američané skutečně pásky s hlukem bitvy, aby tak uvedli Němce do rozpaků.)

 

Fotka ukradené německé rakety A-4/V-2 z roku 1947. V rámci ranného amerického raketového programu je tento testovací kousek připravován ke startu.

Velký průlom se však podařil až A.M. Poniaoffovi, šéfovi malé firmy Ampex z Kalifornie (jeho jméno může být starším generacím známo). Tento nosil r. 1944 americkou uniformu a byl přítomen, když byla tehdy obsazena Němci držená radiostanice Luxemburg. Bylo mu hned jasné, jaký zlatý důl pro něj tamní magnetofonové pásky otevřely a přiměl americkou firmu 3M, aby tyto hudební nosiče uvedla do výroby a zaplavila tím celý losangelesský zábavní průmysl.

Úspěch na trhu se konal nakonec v roce 1947, když tyto nosiče popvrvé použil Bing Crosby k nahrávce své rádiové show. Tento populární zpěvák neupřednostňoval jen zvukovou kvalitu těchto nosičů, nýbrž masivně investoval také do firmy Ampex. Později se takto dostaly zvukové stopy filmů na pásku, čímž se usnadnil střih a synchronizace. Člověk se tak vystříhal dřívějších otravných nehod při nahrávání, kdy musela být opakována celá scéna jen kvůli nějakému náhodnému rušivému zvuku. Ampex pak uvedl na trh v roce 1956 také první videorekordér (což je i dnes hodné upomenutí, neboť to všechno bylo obětováno na oltáři volného obchodu s Japonskem).

A seznam německých vynálezů stále pokračuje: Syntetická slída, která zvedla americkou studenou železoprodukci o 1.000%; „tajemství 50.000 barviv, z kterých je mnoho trvanlivějších a lepších než naše“; Konzervace mléka, másla a pečiva bez chemikálií; Klimatizace pro německé ponorky, které byly tak účinné, že ponorky mohly cestovat z Atlantiku do Tichého oceánu, bojovat tam dva měsíce a vrátit se pak do Německa, aniž by mezitím musely načerpat čistou vodu pro posádku. Závěrem snad už jen katapultovací křeslo, zařízení pro noční vidění, ionizátor vzduchu, který dnes mnoho Američanů používá, aby si osvěžilo vzduch a který mimochodem snižuje krevní tlak a potlačuje alergie, stejně jako astmatické symptomy.

Dodatečně k tomuto oficiálnímu zplundrování Německa jako vládního programu (což se obecně nazývá „osvobozením“) byly ještě privátní krádeže, jako například ta od Roberta Maxwella, onoho mimořádného finančníka a zároveň zřejmě nejvíce nenáviděného muže Velké Británie. Velkolepý počin tohoto, pod jménem Jan Hoch v Československu narozeného ortodoxně židovského občana Jeho veličenstva, byl založit vědecko-vydavatelské impérium jménem Pergamon Press, které se zcela zakládá na německých výsledcích bádání. Maxwell dominoval na ostrovech „žluté žurnalistice“ a zpronevěřil na závěr 270 milionů Německých marek na důchodových fondech svých vlastních zaměstnanců. Nakonec zahynul za podivných okolností, když v roce 1991 spadl nahý ze své jachty do moře, kde se utopil – jen týden poté, co se postavil na odpor Izraelské tajné službě Mossad, která prý byla tou, která ho dostala do jeho vysokých pozic. Pro zajímavost, jeho tehdejší hlavní komplic v USA, Robert Rubin (dříve u Goldman Sachs), se později stal ministrem financí (ve vládě Billa Clintona, pozn. ZV).

Pokud zrovna nestřílel do nějakého právě se vzdávajícího německého majora, vyzbrojeného bílou vlajkou (jak se sám chlubil v jednom interview v deníku Spiegel), nebo nepodplácel britské důstojníky, aby pro něj vynalezli hrdinské válečné činy (za tyto „hrdinské činy“ obdržel od Montgomeryho osobně řád), nacházel se Maxwell/Hoch v roce 1946 za plné podpory britské tajné služby v britské zóně Berlína, aby ze Springerovy vdovy vymámil cenné výsledky zkoumání vědeckého nakladatelství Springer.

Poté co Maxwell ulehčil o 270 mil. Marek pensijním fondům svých zaměstnanců skupiny Mirror, museli jeho američtí sponzoři z Goldman Sachs vydat tuto sumu jako odškodnění, načež nějaký překvapený Španěl vylovil Maxwellovu mrtvolu z moře. Maxwell byl nakonec se všemi poctami pohřben v Izraeli a je dnes doufejme zapomenutý. Na hony vzdáleno tezi, že by Němci nedokázali nic bez vědecké pomoci Židů, avšak dobrým konkrétním příkladem, jak se může Žid stát miliardářem, ukradne-li německé nápady.

To nás přivádí nakonec k oprávněné otázce atomové bomby, která byla skutečně zkonstruována evropskými Židy v USA a která nebyla německými vědci dána k dispozici Německu včas.  Ve významném díle „Spiknutí proti Německu“ popisuje Karl Balzer detailně, jak anti-hitlerovské elementy v německé vědě dokázaly dosadit svého Wernera Carla Heisenberga do klíčového programu získávání uranu na Institutu císaře Viléma (dnes Max-Planck-Institut). Jeho jednoznačná mise, která byla po II. světové válce hrdě vytrubována do světa, byla zpožďovat německou atomovou bombu byrokratickou cestou tak dlouho, než ji budou mít nejdřve spojenci.

 

Němečtí technici pracují v podzemní továrně na vylepšení raketové technologie.

K tomu jen jeden příklad: Ministr zbrojení, Albert Speer požádal Heisenberga a jeho spoluspiklence Carl-Friedricha von Weizsäckera (bratr pozdějšího spolkového prezidenta), aby mu sdělili, kolik potřebují materiálu a financí, poté co poznamenali, že jsou omezováni různými nedostatky. Von Weizsäcker řekl „40.000 Marek“, což u Speera vyvolalo překvapení. Později uvedl, že počítal pro začátek se 100 miliony Německých marek.

Heisenberg uvedl v rozhovoru pro Spiegel doslova:

 „Nikdy jsme se nepokoušeli vyrobit atomovou bombu a jsem rád, že nemusíme na sebe brát tuto odpovědnost.“

Přiznal se také, že sděloval informace o německém výzkumu štěpení jádra dánskému vědci položidovského původu, Nielsi Bohrovi, který samozřejmě promptně informoval své rasové soukmenovce v USA.

Německo tak atomovou bombu nedostalo nikoli proto, že by již nemělo žádné Židy, nýbrž proto, že se do německého atomového programu dostalo mnoho důležitých vědců, kteří proti Hitlerovi smýšleli nepřátelsky. Heisenberg řekl v roce 1942 – po zničujícím útoku 1.000 britských bombardérů na přístavní města Kiel a Lübeck – šokovanému leteckému auditoriu, že Německo může sestrojit bombu s explosivní náplní „tak velkou jako je ananas“ (přičemž podle toho gestikuloval rukama), která by mohla vymazat celá nepřátelská města. Pak ale korigujíc dodal, že to je pro Německo samozřejmě ekonomicky nemožné.

Jedno z nejzajímavějších svědectví generálmajora O.E. Remera je, že právě ve chvíli, kdy byli Američané v posledních týdnech války v Evropě na lovu německých vynálezů, aby je mohly použít proti Japonsku, poslal Hitler do Japonska na přání japonského císaře Hirohita ponorku, plně naloženou německými tajemstvími.

Ve své knize „Spiknutí a zrada kolem Hitlera“ se Remer věnuje nejdříve kritice, která se snesla na ministra propagandy Josepha Goebbelse za jeho „Vytrvat, kouzelné zbraně přijdou!“ po porážce 6. armády u Stalingradu. Mnoho těchto kouzelných zbraní přišlo příliš pozdě, než aby mohly zabránit obsazení Německa, setnutí jeho vlády a jeho rozkouskování. Remer se však také zmiňuje, co mu sdělil někdejší člen posádky U-234:

 „Na jaře roku 1945 jsem byl odkomandován na U-234. Tato ponorka byl pro zvláští účely přestavěný kladač min typu XB 42 se 1760 BRT, 4200 koňmi a 52 muži v posádce. Velitelem byl kapitán Fehler. Loď vyplula 23. března 1945 nadhladinovou plavbou z Kielu do jižního Norska. 15. dubna 1945 se ponořila u jižního Kristiansandu k podmořské plavbě s kurzem na průjezd mezi Islandem a Férskými ostrovy. Cílem cesty bylo Japonsko. Úkol zněl, dostat generála letectva Kesslera jako leteckého atašé se štábem a technikou do Tokija. Císař požádal o výstavbu letecké obrany Japonských ostrovů pomocí v Německu vyvinutých zbraní. Na palubě byli, kromě generála, dva důstojníci Luftwaffe, krom toho ještě od válečného námořnictva specialista na námořní protiletecké kanóny, specialista na podmořské zbraně, nízkofrekvenční specialista ze štábu profesora Küpfmüllera a dva Messerschmittovi inženýři, specialisté na konstrukci ME262 a dále dva japonští fregatoví kapitáni. Jeden z nich byl kapitán Tromonaga, který u nás působil jako spcialista na malé ponorky pro jednoho muže. Náklad naší lodi obsahoval dvanáct v minových šachtách nacpaných kovových tubusů s obsáhlými kinofilmy o posledním stavu německých vynálezů útočných a obranných zbraní, specielně raket a protiraketové obrany, stejně jako výsledky bádání na poli vysoko- a nízkofrekvenční techniky a nakonec i rozhodující výsledky vývoje jaderné a atomové energie. 

Po překřížení islandské cesty a 28 dnech podmořské plavby v průměrné hloubce 80m nás dostihl v noci ze 12. na 13. května při schnorchlové plavbě rozkaz ke kapitulaci, vydaný velkoadmirálem Dönitzem. Nacházeli jsme se v této době uprostřed Atlantiku na pozici jihovýchodně od Newfoundlandu. 

Rozkaz oslovoval velitele U-234 velmi osobním tónem, aby byla loď předána bez zničení společně se svým drahoceným nákladem. Po 12ti hodinové poradě a rozmýšlení se kapitán Fehler rozhodl po dohodě s generálem Kesslerem a po oznámení oběma japonským fregatovým kapitánům uposlechnout Dönitzova rozkazu a vynořit se k předání. Oba japonští důstojníci se před vynořením rozhodli pro smrt. O osm hodin později byla U-234 zadržena torpédoborcem „Sutton“ a odtažena do amerického námořního přístavu v Portlandu (Maine).

Američtí důstojníci a úředníci, kteří nás potom vyslýchali, byli obsahem naší ponorky nanejvýš šokováni. Tvrdili nám, že nikdo z nás si nemohl být vědom, jak vzácný náš náklad je. Koncem června 1945 mi řekl vedoucí vyšetřovacího týmu, že celý materiál, mikrofilmy a výpovědi našich techniků dokazují, že jsme byli v zásadních technických ohledech ve vývoji o „100 let napřed“.

Zde se zase vkrádá otázka, kde se vlastně vzaly všechna ta „vidění UFO“, které začaly krátce po skončení II. světové války = po zabavení všech německých špičkových technologií? Stejná vláda, která nás obdarovává pokusy o zatemnění výstupů Warrenovy komise k objasnění vraždy Johna F. Kennedyho, veřejným zamlčováním izraelského útoku na USS Liberty a veselou bezstarostností ohledně společenského významu rasových rozdílů mezi bílými, asiaty a černými (dokázanými bestsellerem The Bell Curve) se zdá býti až ustrašeně zaneprázdněná držením informací i o oněch „nepotvrzených viděních“ před lidmi v tajnosti.

John de Nugent

Autor je bývalým učitelem na „US Marine and Army NCO“, spisovatel a publicista žijící v Pittsburghu ve státě Pensylvania v USA.

Posted in: Úvahy, Historie