Rozšíření obzorů

Posted on 19.9.2011

0


Předmluva k textu:

Doba dovolených pomalu skončila. Lidé cestují proto, aby zažili a viděli „něco jiného“. Z cest se pak vracíme s mnoha zážitky, fotkami, suvenýry a pár kily navíc. Získali jsme, co jsme chtěli? V následujícím textu německého autora Michaela Winklera se zamyslíme nad tím, zda se nám v dnešní divoké době daří rozšířit si obzory. Váš, Zvídavý Vincenc.

Datei:Johann Heinrich Wilhelm Tischbein 007.jpg

Johann Wolfgang von Goethe na své italské cestě

Nevím, jestli je ten superlativ zasloužený, jestli je to skutečně ta nejznámější cesta ze všech, alespoň v německy mluvícím prostředí. Myslím si ale, že skoro každý bude vědět, že jistý pan Goethe (Johann Wolfgang von) se proháněl kdysi po Itálii. Existuje obraz, kde tento pán nenuceně polehává v bílém cestovním kabátě a v černém klobouku, který dosahuje rozměrů sombrera.

Samozřejmě jsem si zjistil čísla: Jeho cesta trvala od září 1786 do května 1788, tedy 19 měsíců brutto, a jelikož se pan Goethe narodil 28. srpna 1749, nastoupil tuto cestu ve věku 37 let. Tato cesta je klasický příklad vzdělávací cesty s krásným účelem rozšíření obzoru.

Pan Goethe si tuto cestu mohl dovolit. Byl totiž jednak známý spisovatel a jednak státní úředník ve vůdčí pozici, podle dnešního chápání takový státní sekretář, nebo ministr, ikdyž třeba jen v jednom malém knížectví s možná 100.000 obyvateli. Cestování byla v těchto dobách činnost pro privilegované osoby. V dnešní době by 19 měsíců nepřítomnosti na pracovním místě již znamenalo, že člověk s prací seknul, neboť i pro takový “sabatikl” je to příliš dlouho.

Dnes již nemáme to poklidné tempo doby poštovních dostavníků, ale spíše rychlost světla internetu. Nebo přinejmenším 1000 km/h dopravního letadla. Dokonce i příjezd do Itálie rodinným kočárem je dnes otázkou kolon a hodin. Snídaně na rastu a večeře v Neapoli je pro chlapíka, co rád cestuje, řešitelný úkol.

Dnes zažíváme něco, co by bylo Goethemu cizí, nebo dokonce nemyslitelné: Turismus, dokonce masový turismus – pro všechny. Když se člověk lidí ptá, proč podnikají tyto cesty, dostane se mu zcela upřímných odpovědí: Chlastat, užít si, poznat chtivé dámy, dojmout sousedy, nebo celý den nedělat vůbec nic. Ty méně úpřímné odpovědi jsou: Něco pěkného vidět, poznat zemi a lidi, zrekreovat se – a rozšířit si obzory.

Rozšířený obzor vypadá takto: Zařadit se na dálnici, přihnat se k letišti, odbavit zavazadlo a zjistit, co je v letadle dobrého k pití. Na Mallorce dostat zavadlo do hotelu, jít na pláž, nalít se a večer jít na diskotéku. Vyspat se z rauše, jít na pláž, zkusit nohou teplotu vody, sednout si na plážový bar a pořádně se nalít pro nadcházející skvělý večer. Takto po pár týdnech dorazí člověk totálně grogy s kruhy pod očima a doma vypráví, jak úžasně se zrekreoval.

U starého pana Goetheho to bylo trochu jiné. Dostavník jede tempem 30, nikoli za hodinu, ale za den. Na rovném terénu trochu rychleji, v Alpách podstatně pomaleji. Neexistuje žádný boardservice, nýbrž hostince pro oběd a pro přespání, neboť spací vozy ještě vynalezeny nebyly. Na těchto mezinárodních cestách nebyla dokonce ani mezinárodní kuchyně, která zaručuje, že si dá člověk v Palermu pizzu na německý způsob. Místo toho byly k jídlu lokální speciality a sezóní pokrmy.

Možná bych měl cestovní rychlost popsat takto: Abyste se dnešním Mnichovem prokličkovali ze severu na jih, musíte počítat se dvěma dny a jedním přespáním. Ještě podrobněji? S radostí! V pozdním večeru dorazíte na sever Mnichova, zájezdní hostinec leží ještě před hranicemi města. Sedíte v krčmě, není tam žádná televize, zato pár zvědavých místních, kteří se s Vámi dají do řeči. Na druhý den vjedete do Mnichova (do toho dnešního, tehdejší město by jste viděli až v pozdním odpoledni). Zhruba tam, kde dnes dálnice přechází v městský okruh, si dáte oběd. Večer dorazíte na Marienplatz, další oběd si dáte na jižním městském okruhu a večer máte Mnichov za sebou. Tři večery, tři snídaně, dvakrát oběd s místními – dnes jezdíte po venku a s místními zažijete nanejvýš akorát tak jízdu vyžadující zbrojní pas.

Všímáte si, jak se mentalita obyvatel mění den ode dne. Ne radikálně, nýbrž graduálně. Goethe potřeboval jeden celý měsíc na cestu z Karlových varů do Benátek. Při této cestovní rychlosti člověk vidí velmi mnoho z krajiny, zažije celé spektrum počasí, vnímá své okolí všemi smysly. Kdo sedí za volantem, vidí jen zadní okno toho před sebou. I ten kdo cestuje vlakem často zjišťuje, že to, co právě zpozoroval a zaujalo ho, mu zase zmizelo z očí. Cesta již není součástí cestování, nýbrž jen oddělující prostor, který musí být rychle a efektivně překonán.

Znáte ty nabídky typu “Celá Evropa za tři dny”? První dopoledne v Londýně, první odpoledne v Paříži, druhé dopoledne u Rýna, druhé odpoledne v Neuschwansteinu, třetí dopoledne v Římě, třetí odpoledne v Aténách – a tradá zpátky do Japonska, Číny, nebo USA. Fantastické rozšíření obzorů a totální rekreace, neníliž pravda?

Skvělá je také dovolená “all-inclusive” v nějakém takovém tom výborném “prázdninovém resortu”. Tam dostanete naservírovaná tři jídla denně, mezitím malé svačinky a k pití víc, než dokáží zvládnout i vysoce trénovaní studenti. V nádherné krajině hotelového komplexu je bazén, sportoviště a vůbec všechno, co rekreanty láká. Jen jedno tu není: Místní “ve volné přírodě”. Jediní děti země, které možná potkáte, pucují Váš hotelový pokoj. Nanejvýš jednoho se Vám dostane: Místní typické speciality kuchyně a koktejlového baru, pěkně přizpůsobené německé chuti, přirozeně.

Známý je také “Teutonengrill” (německý výraz pro pláž v zahraničí přeplněnou Němci, pozn. ZV), ikdyž už trošku vyšel z módy. Člověk tedy někam jede a má radost, že tam je všechno jako doma. Italský hotel čepuje německé pivo, servíruje slavné koleno s kyselým zelím, dbá na čistotu, samozřejmě každý umí německy a milí sousedé jsou tu taky, o dva pokoje dál. Dobře, pláž, voda, to je skoro jako v Itálii. Ehm.., vždyť to je přece v Itálii! Podle čeho to má ale člověk poznat, když už nemají Liru?

Nějak se mi to celé zdá protichůdné: Vyšperkovali jste si svůj byt na útulný domov, ve kterém se cítíte dobře. V týdnu je to však jen místo ke spánku, jinak jste v práci. V sobotu nakoupíte, vyjdete si a vyřídíte to, co jste v týdnu nemohli zařídit. A v neděli jste unavení. O dovolené, kdy by jste konečně měli čas užít si Váš s láskou zařízený byt, se dáte na úprk, často s odůvodněním, že Vám to doma už leze na mozek.

Znám však osobně i tu druhou stránku. Kdo byl jako počítačový technik na dovolené, byl neustále obtěžován, od obyčejného telefonátu až po prosbu, přeci jen se na pár hodin zastavit ve firmě. Měl jsem tehdy kolegu, který když v pátek ve 14:00 hod. padla, byl už v 15:00 hodin na letišti a následně zmizel neznámo kam. Mé vlastní řešení bylo cenově výhodnější: Koupil jsem telefonní záznamník a předsevzal si překonat vlastní zvědavost do té doby, než přístroj rušivé telefonáty odchytí.

Jak vypadá cesta, která skutečně rozšiřuje horizonty? Většina nabídek se rovná návštěvě ZOO, při které obdivujeme zvířata, která jsou držena v klecích – i když jsou tyto klece překrásná venkovní zařízení. Stojíme na správné straně příkopu, mříže nebo skleněné tabule. Okružní jízda na luxusním zaoceánském parníku je pro tohle znamenitý příklad: Plovoucí luxusní hotel dopravuje turisty od atrakce k atrakci, místní žijí za skleněnou tabulí. Na těchto výletech vidí turisté ze země jen to, co jim může být bezpečně dopřáno.

Potom také existují organizované vzdělávací cesty, při kterých jsou prováděny odborné výklady o ruinách z dávné minulosti. Rozšíří tohle horizonty? No, možná při tom mohou být zprostředkovány nové vědomosti, ale jinak jsou to jen vyučovací hodiny. To si můžu stejnětak užít v televizním křesle, když dávají nějaký dokument, na kterém se nepodílel žádný Guido Knopp z oddělení propagandy. Řím – Koloseum, Pantheon, Sixtýnská kaple a papežská mše – o Římanech člověk pochytí akorát to, že drze překáží na ulici.

Oproti tomu je návštěva deseti skotských palíren whiskey skutečné rozšíření obzorů, ikdyž by tyto měly končit každý večer deliriem. Přinejmenším milovník whiskey zde poznává vlastnosti svého oblíbeného nápoje, ponoří se do jeho výroby a poznává lidi, kteří stojí za tímto produktem.

Goethe neměl průvodce, neměl cestovní kancelář, která všechno organizuje. Uměl spočnout, když nějaké místo shledal zajímavým. Přišel do kontaktu se zemí a lidmi, s Němci, kteří v zemi žili již dávno. Kdo se na cestu připraví, přečte si o ní knihy, umí se aspoň lámaně domluvit místní řečí, ten skutečně vpluje do prostředí a pozná nové způsoby myšlení. Tohle je cestování a žádný turismus.

Ano, žijeme v podivuhodné době. My Němci jsme “mistři světa v cestování” a přesto dokážeme, místo abychom si rozšířili obzory, myslet ještě úzkoprseji, než naši předkové. Většina cestujících jsou zbožím k přepravě, dopraveni do cílového místa, tam odstaveni pro omezené nasazení a poté opět vyzvednuti a transportováni zpět. Dobře, zboží k přepravě vidělo západ slunce nad neapolským zálivem, koupalo se v teplých vodách Karibiku a navštívilo Maledivy, než zmizely pod mořem. Viděli jste jiné obzory, ale rozšířili jste si své vlastní? Znám větu, která mistrovství světa v cestování osvětluje lépe, než kterákoli jiná: “Minulý rok jsem podniknul cestu kolem světa. Tento rok bych se chtěl podívat jinam.”

Konec konců záleží na osobním postoji, zda je člověk připraven přijmout nové pohledy na věc a myslet jinak, nově. Rozšíření obzorů se neděje ve Itálii, ani v USA, v Ohňové zemi, Japonsku, ani v Austrálii – děje se mezi naším párem uší, se kterými jsme se narodili v Horní dolní. Více neměl ani Goethe při své italské cestě. Je to jen Vaše rozhodnutí, zda využijete daného, místo neustálého hledání něčeho, co se venku najít nedá.

Kniha, přečtená na lavici doma u pece je schopna přinést víc, než 40.000 kilometrů daleké cesty. Na to bychom měli myslet, až se nám možnosti cestování z tří týdnů v Anatolii smrští na výlet na kole k rybníku. Ty nejdůležitější suvenýry nenosíme domů v kufru, nýbrž v hlavě. Nestačí svět jenom vidět. Teprve ten, kdo svět vstřebal do sebe, ten si rozšířil své obzory.

Michael Winkler