Náboženství

Posted on 24.9.2011

5


Rád bych začal malým výletem do astronomie, přejdu k astrologii a tím se dostanu k náboženství. Náboženství se nedá vysvětlit racionálně, nýbrž pouze emocionálně. Je to duchovní fenomén a duše v tomto případě znamená pocit.

Země se otáčí, stabilizována měsícem, očividně tak precizně, že se podle toho dají seřizovat hodinky. Přesně to se také dříve dělalo, při nejvyšším postavení slunce ve 12 hodin v poledne. Dnes už máme hodiny, které jsou ještě přesnější než Země. Kuriósně se však tyto seřizují opět podle Země s občasným zařazením přestupné sekundy. Nakonec, náš život určuje Země a ne Technicko-Fyzikální ústav v Braunschweigu se svými atomovými hodinami.

Avšak Země se netočí zas až tak stereotypně a nudně, neboť zemská osa se trošku vychyluje. V astronomii se tento jev nazývá „precese„. Astrologie hovoří o „Velkém platonickém roce„. Z astronomického hlediska znamená tento fenomén, že osa, která se rok co rok dne 21. března ve 12:00 hodin v poledne grennwichského času stáhne ze středu Země směrem ke středu Slunce, pokaždé trochu jinak ukazuje do vesmíru. Bod, ve kterém v tomto okamžiku z pohledu ze Země slunce stojí, nazývá astrologie Jarní bod.

Zapádní astrologie pusuzuje tento bod jako základní veličinu a říká, že je to “nultý stupeň Berana”. Astronomicky tomu tak skutečně před dobrými dvěma tisíci lety bylo. Dnes je v touto dobou slunce někde v blízkosti “nultého stupně Vodnáře”. Indická astrologie zohledňuje dokonce i astronomické hvězdné nebe, pročež se tam z královského, po vládě prahnoucího Lva rychle stává zdomácnělý, čistotymilovný Rak.

Astronomický bod putuje asi 2160 let skrze zvěrokruh a sice proti směru hodinových ručiček. Chcete-li vědět kde stojí Jarní bod v roce 2011, zeptejte se nejlépe nějakého astrologa. V tomto vztahu je totiž problém, jako u starých mechanických hodin: Když jste měli jedny hodiny, věděli jste na sekundu přesně, kolik bylo hodin. Když jste měli dvoje, nebo i více, mohli jste si hodit korunou, který z rozdílných časů nejvíce odpovídá pravdě.

Astrologická obec se však více či méně shoduje, že někdy mezi lety 1900 – 2200 po Kristu by měl dorazit onen Jarní bod ke znamení Vodnáře a tím nastane věk Vodnáře. Novoněmecky by se to dnes řeklo „the Age of Aquarius“ a ano, píseň z musikálu Hair se mi líbí. Navzdory své exaktní spočítatelnosti je astrologie „zkušenostní věda“ (nebo také hókus-pókus). Umění spočívá v tom, vyčíst z obyčejného symbolu horoskopu použitelné závěry. Zhruba po půl roce se naučíte základní slovíčka. No a pak Vás mistr naučí jak jimi zaujmout ty, kteří hledají radu. Pokud jste se zorientovali ve třech až pěti astrologických školách, získáte zkušenost, která Vám umožní skutečně zacházet s horoskopem.

Pro tento článek však postačí, když budete vědět, že asi před 4000 až 2000 lety před Kristem ležel Jarní bod ve znamení Býka, před 2000 lety až po narození Krista ve znamení Berana, od Kristova narození do roku 2000 ve znamení Ryb a od r. 2000 dále ve znamení Vodnáře. Nachlup přesnými čísly ať se zabývají astrologové, astronomové a historici. Téma tohoto článku je náboženství, cehož si určitě hned všimnete.

Takže, jestli už věříte v toho bodrého staříka s bílým vousem, který jednoho dne řekl „Budiž světlo“, nebo v kvantovou fluktuaci, která vyvolala Velký třesk, v nějaké formě byl prostě tento vesmír probuzen k životu. „Něco“ (milý Bůh, nebo Charles Darwin) dalo vzniknout tomuto životu a nakonec tomuto životu umožnilo rozjímat o bodrém staříkovi, nebo všemocné kvantové fluktuaci. Toto rozjímání a závěry z něj nazýváme náboženství.

Chtěl bych začít knihou, která by pro své neustálé opěvování násilí, vyzývání ke genocidám či ospravedlňování téhož a etnickým čistkám, byla bývala už v dřívějších dobách a za podstatně méně rigidních zákonů na ochranu mladistvých zavřená v nejmasivnějších trezorech, nebo by prostě skončila na hranici, pakliže by nebyla prohlášena za „Písmo svaté“. Jedná se o Starý zákon, sbírku židovských legend.

Všemohoucí, vševědoucí Bůh se v něm podobá superhrdinovi, kterého si přeje každý prvňáček, který touží po nějakém ochránci při přestávkách na dvoře školy. Bytost, která jedním slovem dala vzniknout celému vesmíru, musí mafiánskými metodami přimět jakéhosi Faraona, který disponuje méně poddanými, než má dnešní Švýcarsko obyvatel, aby vyhnal hordu nevděčných otroků. Přičemž Faraon měl ještě lepší manýry než Don Jahwe di Zebaotti, neboť každý takto přinucený mafioso by zmíněnou skupinu otroků pořádně zdecimoval.

Herry Potter by býval zvládl nějakými těmi čáry-máry přenést Israelity do zaslíbené země a stejným způsobem přihrát její dosavadní obyvatele jako náhradní otroky Faraonovi. Všemohoucí a vševědoucí Bůh Starého zákona se musí jako živoucí kouřový oblak či ohnivý sloup trmácet pouští. Jsa na hoře Sinai Bůh netuší, že jeho vyvolení svěřenci pořádají tam dole diskopárty s oslavou zlatého telete a jeho násilnický posel měl raději dostat nerozbitné kamenné destičky. Z výchovných důvodů potom vyžene svůj národ na 40 let do pouště.

Velké říše krále Davida si žádný jiný národ ani nevšiml a supervelmoc, které vládl jeho  následovník Šalamoun si s historií také hraje na schovávanou. Nepřemožitelný Samson nikdy nežil a babylonské zajetí se týkalo celých 30ti rodin z Jeruzaléma – z upadající, nebo lépe řečeno ještě ani zdaleka ne v město rozvinuté horské vesnice.

Rád bych se nyní přiklonil k náboženskému obsahu. Máme zde zlaté tele, tedy mladého býka. Toto tele je obrazem egyptského Boha z uplynulého věku znamení Býka. Býk je v astrologii zemské znamení, konzervativní, plodný, silný… Proto také účastníci diskopárty hovoří o egyptských “hrncích masa”, po kterých je jim teskno. Egypt se ve věku Býka naučil využít plodného bahna každoročních nilských povodní, Egypt naskládal na sebe obrovské kopce zeminy a kamení, které dodnes postávají kolem jako pyramidy. Trochu více v pravo na mapě leží Arábie a nad ní najdeme po americku osvobozený Irák, někdejší Zemi mezi řekami. I tato země ve věku Býka rozkvétala – stavěly se zavodňovací kanály (které byly později zničeny Mongoly – islámští panovníci je nebyli schopni znovu opravit) a kopce z kamení (např. Babylonská věž, nebo Zikkurat).

Mojžíš patří do věku Berana, proto je také často vyobrazován dokonce s rohama. Židovství je beraní náboženství, výplod tohoto věku. Beran ztělesňuje sílu, agresi, boj, rozmach a tvrdohlavost. Proto se také není třeba divit, že sbírka legend beraního náboženství pojednává o smrti, dobývání a genocidách. Samozřejmě tam najdeme i monoteismus, který převzal i faraon Achnaton (který je podle některých zdrojů předlohou pro uměleckou postavu Mojžíše) a také oněch tolik vychvalovaných deset přikázání, které obsahují jednak naprosto samozřejmé morální zásady (“Neměl bys krást, zabít, smilnit…”) a jednak výtažek oněch 52 “hříchů”, které dle egyptské Knihy mrtvých musí být negovány před cestou na onen svět (“Nikdy jsem neukradl, nezabil, nesesmilnil…”).

Achnaton byl opozičním proudem věku násilí, jeho názory byly Amonovými veleknězi smeteny. Válčiví králové nadále vedli bitvy – proti Chetitům a jiným velmocím. Veliký Izrael nestál Egypťanům ani za poznámku pod čarou. Zeus a Jupiter, bohové Řecka a Říma, byli také váleční bohové, i přesto, že římský Mars ztělesňuje tento věk nejlépe. Řím si vydobyl moc, vedl války a dobýval jiné národy. A ano, římské války si vyžádaly více obětí, než je jich rozmašírováno v legendách židovské Bible. Narozdíl od Bible však Řím poražené národy nevyhlazoval, nýbrž jim vládl jako svým otrokům.

Při této příležitosti bych rád poukázal na to, že germánský svět bohů – Thor a Ódin – jsou také Bohy tohoto beraního věku. Bohabojný germán umírá v hrdinném boji na bitevním poli, Valkýrami (válečnými pannami) je odnesen do Valhaly, kde se svými souputníky ve dne loví a bojuje a večer, když jsou všechny rány rychle zahojeny, se oddává obrovským pijatikám. Hrdinné vojsko shromáždí Wotan až za speciálním účelem: Pro velkou bitvu při soumraku Bohů, tedy pro největší bitvu všech dob. Toto náboženství se tak stává velkou fantasií válčivých bojovníků – Beran jako vyšitý.

Pojďme nyní k nejrybovější ze všech rybích náboženství, jehož původním symbolem nebyl kříž, nýbrž ryba – ke křesťanství. Tady se nám to komplikuje, neboť Křesťanství se skládá z minimálně čtyřech částí: z učení Ježíšova, z legend o Ježíšovi, paulinistického jedu a mocenských nároků církevní instituce.

Rozdíl mezi beraním a rybím náboženstvím zažijete, když Ódinovu válečníkovi nastavíte druhou tvář a ten Vám bez zaváhání flákne. Beran je silou překypující rošťák, ryba je podřízenecký změkčilec. Miluj bližního svého jako sám sebe, žehnej těm, kteří tě proklínají, nastav druhou tvář – toto jsou projevy ryb. Nemá to nic společného s denní životní realitou. I když se při narození dítěte nachází slunce ve znamení ryby, může se i z tohoto dítka bez problému stát rošťák či dokonce masový vrah. Při této typizaci jde pouze o jakýsi základní princip toho kterého věku. Vírou propagovaná láska k bližnímu a podřízenecká podstata Rybího věku žádného konquistadora, nebo US-Američana neodradila po milionech vyvražďovat původní obyvatelstvo.

Odevzdanost, beránek boží, který se za hříchy světa obětuje, to je rybí charakter křesťanství. Avšak toto je jen dílčí aspekt. Druhým aspektem jsou legendy Nového zákona. Narození se muselo konat v Betlémě, neboť to odbovídá jednomu starému židovskému proroctví. Herodovo vraždění dětí muselo proběhnout, aby se vypíchla vyvolenost dítěte (stejné téma bylo použito již u “Mojžíše”). Zázraky se tam musely nějak vepsat, aby se zdůraznila “božskost”, smrtelné ukřižování a zmrtvýchvstání s následným nanebevzetím podtrhují tuto božkost ještě více.

Bez těchto legend by mělo křesťanství zcela pozoruhodné poselství, neboť učení vidět ve svém protějšku bližního, bratra a sestru, kterému je možné jeho hříchy odpustit, je revoluční. Nenáviď svého bližního jako sám sebe? Co říkáte tomuto poselství? V této formě křesťanství praktikujeme, neboť jenom relativně málo lidí sebe sama skutečně miluje.

Židovský klérus tehdejší doby byl zvyklý na různá trápení. Jednotné židovstvo neexistovalo, zato však mnoho kazatelů, kteří vše věděli lépe. Talmud, který upravuje, jak má Žid žít a myslet tehdy ještě sepsán nebyl. Jan Křtitel, zase jiný kazatel, směl nerušeně v Jordánu namáčet své bližní. Teprve až začal hecovat proti životnímu stylu krále Heroda, byla mu přistřižena křidélka. Joshua ben Nazareth by klidně mohl dál kázat v horách, kdyby nenapadl nejdůležitější zdroj židovských kněží: Lichváře a obchodníky v chrámech. Nevěřte prosím, že tehdejší kněží byli naivní. Kdo provozuje své obchody pod ochranou církve, musí za tuto licenci k tištění peněz odvést náležité výpalné.

U peněz tak přinejmenším mezi tehdejšími Židy končí přátelství. Sesmolila se žaloba a na Piláta Pontského se vyvinul patřičný tlak. Římský místodržící nechtěl zajít tak daleko, nejdříve se pokusil nechat kazatele vyváznout s tělesným trestem. Židovští duchovní s tím nebyli spokojeni a trvali na popravě. Při ukřižování člověk neumře hned, trvá to hodiny, možná celé dny. Židovští duchovní neměli zřejmě náladu postávat celou dobu u kříže, pročež je docela možné, že “mrtvola” byla ještě docela živá, když ji dobří přátelé sundali. Pilát Pontský taky přimhouřil oko, jemu byla vynucená poprava stejně jako před tím proti srsti. Takto se Ježíš zachránil, vyléčil rány a dal se živ a zdráv z této nesvaté země na úprk.

Je tohle kacířství? Ne! Tohle je oficiální učení jiného rybího náboženství – islámu. V něm Ježíš přežil, platí za velkého proroka, ikdyž ne za tak velkého jako Mohamed. Každopádně i u mohamedánů sestoupí jednou Ježíš z nebe zpět na zem, nikoli ten ještě větší prorok (Mohamed). Mimochodem, i křesťanské sekty šířily jiné pohledy na tyto události, pročež je církevní instituce nechala zcela křesťansky vyhladit.

Třetí část křesťanství, paulinistický jed, spočívá v tom, nacpat do křesťanství co nejvíce židovského beraního náboženství. Starý zákon, seznam Židy vykonaných etnických čistek v antice, byl vměstnán do křesťanství. Křesťané mají být podle čistého učení božími dětmi, bratry a sestry Joshuy ben Nazaretha. Díky Pavlovi z Tarsu se z nich staly ovečky, které opatruje církevní instituce.

Čtvrtá část křesťanství, církevní instituce, zkazila toto náboženství nadobro. Obětavá, trpělivá poslušnost, která je centrálním znakem každého rybího náboženství, byla využita, aby poskytla státu hodné poddané. Ať za císaře Konstantina, nebo Karla Velikého – poselství k poddaným bylo: Člověk musí být na zemi poslušný, trpělivě snášet utrpení, aby pak byl v nebi odměněn. To všechno fungovalo skvěle a dlouho, než se papež s císařem začali dohadovat, kdo z nich je ovčák a kdo ovčácký pes. Jako ovčák se nakonec vyklubal francouzský král, který papeže nahnal do Avignonu a pobaveně přihlížel, jak se císař dohaduje se svými kurfiřty.

Marketingové oddělení církve dostalo nakonec geniální nápad, výnosně uvést na komerční trh hlavní produkt, tzv. “spásu duše”. Pánové založili Joint-Venture s velkobankou Fugger a vyslali kolony obchodních zástupců, aby nic netušícím ovčanům střelili “certifikáty na spásu duše”. (Podobnosti s produkty amerických velkobank s židovskými otci zakladateli jsou čistě náhodné.) Trvalou hodnotu těchto certifikátů však bohužel nešlo nikdy ověřit.

Následovala reformace, ve které jistý Martin Luther odstranil pár roztomilých starých obyčejů katolického kléru. Narozdíl od zakladatele tohoto náboženství se Luther spojil se světskou vrchností, které to přineslo prebendy doposud připadající jen církvi a vyhnal lichváře z chrámů do bankovních paláců. Pánům Müntzerovi a Calvinovi nebyly tyto lutheránské reformy dostatečně přísné, a tak to hnali ještě dál.

Uměli by jste si představit Fridricha Velikého jako požitkářského barokního knížete? Prusko bylo pevné v tradicích a evangelické. Zde přinesla reformace poslední výkvět křesťanství. S dnešní evangelickou církví to má však pramálo co společného, ta se dnes vyznačuje obzvlášť povolnou “tradicí” a sebeobětující tolerancí.

Křesťanství a Islám jsou obě náboženství věku Ryb. Obě jsou charakteristické tím, že jejich náboženství vyžaduje podrobení se ze strany věřících a řízení života podle příkazů náboženství. Talmudistické židovství patří také do věku Ryb, zde také dostane věřící předepsáno, co má a co nemá dělat. Jistě jste již viděli muslimy při modlení: vztyk, poklek, pád k zemi. To je typická gestika rybího náboženství. Germán předstoupil před svého beraního boha Donara zpříma, jako válečník před svého velitele.

V křesťanství, islámu a judaismu však trčí zhoubné židovské dědictví z věku Berana – násilnické a pustošivé orgie židovských legend Starého zákona. Z tohoto dědictví pramení dobyvačný, misionářský a podmanivý tlak, který všechna tři náboženství nepokrytě ukazují. Křesťanští kněží požehnali více zbraním, než jejich kolegové jinověrci všech dob dohromady. Když člověk pátrá po sponzorech křesťanských válek, nachází – zcela náhodně! – velmi často Židy. S islámem si oběti napadení vždy spojují pojem “džihádu”, “svaté” války. Sice se neustále dokola tvrdí, že džihád je spíše jen filosofický koncept, avšak většina mohamedánů a jejich obětí ví, že džihád se vybojovává zcela reálnými zbraněmi se zcela reálnými potoky krve.

Nejobávanější muslimskou zbraní jsou tzv. sebevražední atentátníci. Symbol Rybího věku jak z učebnice sebeobětování se ve službě za vyšší věc. Mučedník, nepřítelem zamordovaný souvěrec, je jako psychologický nástroj používán ve všech rybích náboženstvích. Holokaustové zplynování je na stejné úrovni jako živoucí křesťanské pochodně císaře Nera.

Další rybí vlastnost je mystérium, to skryté. Jen kněží umí vykládat slovo boží. Ovcím bylo dokonce kdysi zakázáno vlastnit Bibli. O víře se nediskutuje, učení církve je tak nedotknutelné jako súry Koránu. I holokaust, poslední výdobytek rybího náboženství, je mystérium, do kterého vidí akorát zasvěcená kněžská kasta, zatímco všichni ostatní mu musí bezpodmínečně věřit pod hrozbou trestu inkvizičního tribunálu. Příběhy o svatých vypráví o zázracích, která učinil Bůh, avšak obyčejnému věřícímu není dovoleno požádat Boha o zázrak jako důkaz o správnosti jeho víry.

Ježíš zmizel do skrytu nebe, aby se jednou opět navrátil v plné parádě. Mahdí odešel do skrytu, aby jednou sjednotil věřící šiíty pod svým praporem. Další civilní náboženství Rybího věku, zednáři, žiji také ve skrytu, ve svých tajných rituálech. Obyčejný věřící zná jen málo tajemství, zasvěcení je stále obsáhlejší, čím výše dotyčný ve stupních a tím i hierarchii stoupá.

Rybí věk se však nezadržitelně blíží svému konci a s ním vyhoří i náboženství Rybího věku. Svatá církev katolická svoji světovou misi vzdala, hledá nyní dialog se svými “staršími bratry” Židy a ctěnými příbuznými, islámem. Zásadová evangelická církev vzdala úplně vše, čím se dříve vyznačovala, ve prospěch kulturyprosté všeobjímající tolerance. Judaismus je už dávno jen vzteklé náboženství, které přes Jewish Claims Conference shrabuje vše, co kdysi bývalo mohlo být židovským majetkem, které pomocí Anti-Defamation-Legue cíleně manipuluje obraz Židů v médiích a které se zkrze Centrální radu Židů v Německu neúnavně vměšuje do německé politiky. Dnešní židovský stát sice nepraktikuje genocidu tak obsáhle, jak ji líčí Starý zákon, zároveň však Izrael není dodnes schopen žít v míru v rámci svých hranic. Islám právě dělá všechno pro to, aby proti sobě poštval celý svět. Muselmanští sebevražední atentátníci dělají obrázek tomuto náboženství, přičemž tito lidé vyhazují do vzduchu i většinu svých vlastních souvěrců.

Rybí náboženství splnila svůj úkol. Nyní nastává věk Vodnáře. Vodnář je představitelem principů svobody, rovnosti, bratrství – nikoli však té perverzní zednářské verze. Svoboda se nevztahuje jen na ekonomiku, neboť pak je akorát zneužita k účelu vykořisťování slabších. Rovnost se nevztahuje na vědu, neboť pak je zneužita jen k všudypřítomné stejnosti a brání pokroku a novým nápadům. Bratrství se nevztahuje na justici, neboť bratrství v lóži zatím vyrostlo pouze v největší možné bezpráví pro všechny.

Rovnost má platit před zákonem, zde nesmí být ani politici, ani “přistěhovalci” stejnější, než všichni ostatní. Politicky motivované nespravedlivé rozsudky také nepatří do tohoto věku. Bratrství v hospodářství znamená, že ve svém protějšku nevidím jen objekt k vyždímání, nýbrž bližního, kterého si bude každý vážit a respektovat, jako si váží a respektuje on sám sebe. Tato svoboda také znamená i svobodu komerčních zájmů, znaleckých posudků na přání a dokonce i klimatických lží kvůli zachování vlastních profesorských platů.

Vodnář je “vzdušné znamení”, znamení duchovního elementu. Vodnářovi jde o vědění a porozumění, ne o odevzdanost a víru. Vodnář si přeje svobodného vzpřímeného člověka, ne podmaněného, který se plazí v prachu a ještě se sám ponižuje. To neuchopitelné mystérium, beztělný, nespočítatelný Bůh – o něm jsme se učili ve věku Ryb. Ve věku Vodnáře je Bůh naším protějškem, stal se uchopitelným, žádné mystérium, nýbrž myšlenková přítomnost.

Vodnář je duchovní boj, již žádné fyzické podřezávání protivníka. Vodnář je vědění, žádné blafování s tajemstvími jako ve věku Ryb. Moudrosti, poznatky křesťanství, ta první čtvrtina, patří i do nového věku. Je to ta cesta, kterou kdysi vykročil Achnaton. Jen bychom neměli udělat tu stejnou chybu, která se vecpala do církevní instituce – paulinistický jed – včlenění národyvraždícího dědictví ze Starého zákona.

V astrologii existují harmonické a disharmonické aspekty. Beran a Vodnář jsou v harmonii, Býk a Vodnář v disharmonii. Ryba a Vodnář jsou k sobě neutrální. Vysbíráme-li teď jednotlivé částečky, dostaneme obraz nového náboženství. Ty částečky bychom však měli vybírat velmi pečlivě, abychom zase nesahali po těch z Orientu. Máme své vlastní beraní náboženství.

Vidím kolem sebe tendence jistých kruhů žít jakési novopohanské germánství, hlásit se k Wotanovi a Odinovi, k Thórovi a Donarovi, jako k bohům. Tyto pohledy pocházejí z dřívějšího věku – ty krásné bitky a Valhala zmizely. Avšak přesně tam najdeme popis přítomnosti, respektive blízké budoucnosti: Soumrak bohů. Podívejte se na Německo. Sice tu neleží sníh po léta až po špičky těch nejvyšších stomů, zemi však objalo naprosté duchovní strnutí. Blížící se zhroucení světového hospodářství povede k oné nouzi a bídě, která je v Soumraku bohů předpovězena stejně, jak je předpovězena v Janově zjevení v Bibli, jak ji předpověděl Nostradamus nebo Alois Irlmaier. Po Soumraku bohů vznikne nový svět.

V Soumraku bohů zaniknou i staří bohové, Odin a Thór zmizí. Nový věk bude věkem Baldura a Ostary, nových bohů světla, nového, světlého, lepšího světa. Baldur a Ostara nejsou skutečnými bohy, nýbrž hybné síly tohoto nového věku. Stvořitele tohoto vesmíru můžeme klidně nazývat “Děd Vševěd”, nebo “Otec Slunce”, jednoduché a naprosto přirozené jméno pro něj je však Bůh. Není to žádný Don Jahwe di Zebaotti, žádný mafiánský boss s mystickými schopnostmi, nýbrž a jen velká centrální síla, která tento vesmír stvořila.

Nezamněňujte prosím Boha s nějakým šíleným strojníkem, který na základě modlitby tahá za páčky a mačká tlačítka, aby způsobil nějakých pár efektů. Britové nevyhráli dvě světové války proto, že se víc modlili než Němci, nýbrž proto, že z těchto válek díky své obzvláštní bezskurpulóznosti války světové udělali a bezohledně postupovali proti civilnímu obyvatelstvu: V I. světové válce “hladovou blokádou”, v II. světové válce bombardováním obytných čtvrtí a zásobovacích cest.

Baldur, prozřetelná, živá, plodná síla, otec slunce, který nám dává sílu k životu, Ostara, královna nebe, matka utěšitelka, zastánkyně, jsou duchovní, námi lidmi vytvořené síly, na které vrháme své myšlenky, abychom z nich mohli čerpat duchovní a duševní oporu a pomoc. S Baldurem a Ostarou se pohybujeme na stvořitelské ose Zvěrokruhu, na které se spojuje Vodnářova touha po vědění a bádání s tvořivou silou Lva.

Náboženství slouží jednomu velmi důležitému účelu – zpětnému spojení člověka s Bohem, s jeho duší, s tím, co je za hranicí jeho vlastní, lidské existence. Náboženství nás nabádá k tomu, abychom rozpoznali hranice a usilovali o jejich překročení. V Rybím věku bylo náboženství použito k podmanění člověka, dostat jej do chomoutu člověkem stvořené mýtické moci. Pastor, pastýř, který vede ovečky na louku a určuje jejich život vedl toto náboženství, ať to byl farář, rabín nebo imám. Zlovolní kazatelé dali vyrůst všem těmto náboženstvím, kde každý hecoval své ovečky do boje.

Naboženství není masová atrakce, nýbrž individuální právo. Hovořím se svým Bohem, jestli chcete nějaký obrázek, tak si představte krystal o velikosti slunce. Já, malý človíček jsem s to obsáhnout svým pohledem jen malou fazetu tohoto krystalu – mého Boha, tak, jak tento krystal vidím já. Vy zase vidíte jiné fazety toho celku, celku, který je příliš velký, než aby mohl být vidět v celé své velikosti. Baldur a Ostara jsou části těchto fazet, které nám pomáhají získat přístup k našemu Bohu.

Až se svět, tak jak jej známe, zhroutí, tak budeme potřebovat něco, co nám dá oporu. Stará náboženství to už nezvládnou, byla až příliš vysáta duchem moderny. To mystické, spojení s “tím nahoře”, poukázání na fazetu – toho všeho se tato náboženství vzdala ve službách moci. Kdo se skutečně vážně pokusí o přežití nadcházející krize, bude toto spojení potřebovat.

Před námi je nová cesta, po které bychom měli sebevědomě vykročit.

Michael Winkler