Nesmrtelnost

Posted on 24.10.2011

1


Když je řeč o reinkarnaci, tak se skoro vždy jedná o různá náboženství Dálného východu. Budhismus, hinduismus, lámaismus, taoismus, nikoli však komunismus či revmatismus. Zde smíte žít dokud nezemřete a po jisté chvíli to jde zase celé odznova. Obzvláštní pech máte jako dalajláma, to se totiž nezastavíte. Jen co zemřete, začnou hordy mnichů pátrat po Vaší další inkarnaci a Vy smíte opět dělat dalšího dalajlámu.

Vy však určitě nejste dalajláma a proto je Váš inkarnační cyklus trošičku proměnlivější. Podle toho, jak jste žili, se znovu narodíte, ať už jako červ, jako kočka, jako člověk, jako komár, nebo také jako Bůh. Ano, ano, to je v některých náboženstvích taky možné, jenom nejsou tito bozi úplně tím, co si s tímto titulem spojujeme. Nejste ani všemohoucí, ani nesmrtelní, to znamená, i jako s Bohem je s vámi jednou konec a Vy se můžete opět stát komárem.

Jelikož jste tedy byli 418x červem 639x komárem, 2021x domácí kočkou, 813 člověkem, 16x svatou krávou a 1,5x Bohem, smíte vstoupit do Nirvany, do neexistence. To znamená, odměnou za všechnu tu námahu je to, na co ateistickému komunistovi stačí jeden jediný život: Po smrti už není nic. Marx je totiž neomylný.

Inkarnace podle západního učení

Nejprve bych měl asi raději začít se západním učením. Toto učení pochází z Blízkého východu. Jsou to ta tři válčeníchtivá pouštní náboženství, která se neustále pokouší zbavit lidstvo jeho původní podstaty. U těchto třech náboženství je tzv. “Máš smůlu!” hlavním tématem. Pokud jste se nenarodil jako Žid, tedy jako přílušník vyvoleného národa, měl jste prostě smůlu, tvrdí židovství. Můžete sice konvertovat a stát se tak Jahveho nevlastním synem, jinak ovšem nejste nic.

Jelikož však Židé nemohou obývat sami celý svět, založila se filiálka s šéfagentem Šaulem (Pavlem) jakožto velkým infiltrátorem. Křesťanem se tak mohl stát každý a kdo chtěl porušovat oněch úžasných deset přikázání, směl tak klidně činit z pověření Boha, nebo alespoň církve. Jako příslušník mášsmůlunáboženství  musel člověk žít bohu- nebo církvimilý život a krátce před smrtí pak ještě při nejlepším nějakému knězi prozradit své hříchy a tajnou skrýš s dukáty, aby mohl být následně konfrontován s nebem, peklem a očistcem. Očistec a zpověď byly Martinem Lutherem zrušeny, život se tak stal nebezpečnější a kdo nedával pozor, měl právě smůlu.

Prorok Mohamed křesťanství optimalizoval. Sedm nebes a sedm pekel jsou jen zvláštní příměs, skutečně revoluční byla jednoduchost náboženské konverze. Každý mohamedán měl právo přijmout nevěřícího do ummy islámu, stačilo jen krátké vyznání víry. Na obřízku je stejně ještě dost času. Nebe je rezervováno pro mohamedány, nevěřící mají opět smůlu.

Tím je všechno o hodně jednodušší, logičtější a především spravedlivější. V mášsmůlunáboženstvích máte jednu jedinou šanci: Narodíte se buď v paláci a nebo jako kripl… Není to VAŠE zásluha, že jste se jako vyvolený narodil do židovského národa, není Vaší zásluhou patřit do saúdské královské rodiny. Jakožto příslušník indiánského kmene v Jižní americe, nepolíbený křesťanstvím, zemřete s dědičným hříchem a bez církevních požehnání máte peklo jisté, ikdyž jste nikdy neprovedl nic špatného. Může to však být ještě proradnější: Jestliže jste slyšeli kázání misionáře a okamžitě neskočili do křitelnice, jste zarputilec a upadnete do věčného zatracení.

Stále kupředu, zpátky ni krok, to je princip západního inkarnačního učení. Když už jste jednou dosáhli lidské úrovně, jsou Vaše šťastné dny života domácí kočky nebo komára navždy pryč. Odteď jste už jen člověkem. Jedno však souhlasí: Jen jednou jedinkrát žijete jako Tomáš Marný, nebo Ilona Šminková. Když umřete, jsou tito lidé navždy pryč. Simona Hrbáčková a Prokop Buben si již na své předchozí životy nevzpomenou.

Východní reinkarnace nezná žádný vzestupný vývoj. Jednou člověk, potom červ, mezitím božstvo a potom zase komár – očista duše se sice předpokládá, ale nějaký znatelný vývoj ve smyslu vzestupného pokroku se zde nekoná. V západním systému pokrok je, dokonce je zde spojitost mezi životy. Bohužel to však není tak jako u dalajlámy. Ani několik armád mnichů nemůže vystopovat Vaši další inkarnaci. Logicky tedy není možné, abyste svůj miliardový majetek odkázali sami sobě. Bez ohledu na to však strávíte několik dní nebo století mezi dvěma životy na onom světě.

Onen svět naštěstí nevypadá tak, jak to líčí mášsmůlunáboženství. Jednoduše si představme, že onen svět se skládá z 10.000 úrovní či pater. Váš život se odehrává ve výtahu a když skončí, vystoupíte z výtahu tam, kde právě zastavil. A tady zůstanete, dokud zase nějaký výtah, který zastaví ve Vašem patře, nepřijede a nenechá Vás nastoupit. Váš život tedy v určitém patře končí a jen a pouze v tomto patře může zase začít.

Vaše patro může být pro Vás osobně rájem, pro Vaše bližní hotovým peklem; Na onom světě budete tím, čím jste byli na zemi a jako takoví se zase vrátíte zpět. Ikdyž patříte jako politik k bezpáteřním a tedy bezobratlým existencím, nenarodíte se znovu jako červ, ale pravděpodobně jako dítko v rodině politika.

Jen v představách mimózních ideologů přicházejí děti na svět jako nepopsané listy papíru. V realitě jsou děti  již předformovány. Dítě nedostane od svých rodičů jen genetiku, tedy barvu kůže, barvu vlasů, očí, stavbu těla, intoleranci laktózy atd., nýbrž také základní duševní charakter. “Nasál s mateřským mlékem…” říkává se, a přesně to popisuje prostředí inkarnace. Duše nemá žádné prorocké nadání, neví, že tři dny po narození zruinuje krach na burze finančně celou rodinu. Rozezná pouze aktuální stav a zkoumá, zda je tento vhodný pro její návrat či nikoliv.

Člověk může děti vychovávat, naučit je jíst vidličkou a nožem, mluvit německy, anglicky, nebo japonsky, střílet z luku nebo hrát na klavír. Ale i přesto, když se matkám odeberou děti bezprostředně po narození a budou naprosto shodně vychovávány, budou vykazovat rozdílné záliby, jiné způsoby chování, rozvinou si odlišnou mentalitu. Komunistický “nový člověk” ztroskotal na tom, že právě skrze “mateřské mléko” byl v kojencích pevně zakotvený Rus, Polák, Němec, Maďar, nebo Kazach.

Buď tím, čím jsi!

V dřívějších dobách se hovořilo o “rasách” a posuzovalo se podle vnějších znaků a charakterových vlastností. Tento rasismus je svým způsobem oprávněný, zakládá se přeci na veličinách získaných zkušenostmi, pozorováním. Rasa však nevysvětluje vše. Blonďatý, modrooký árijec není z principu rodilý šlechetný vynálezce, obránce svého kmene, hrdinný pracant. Často tak tomu jistě je, ale i absolutní předpisový árijec, jako z příručky nauky o rasách vystřižený, může být zločinec, rasově podřadný subjekt s vlastnostmi, které ta samá přiručka připisuje Židům.

Mendelovy zákony popisují dědičnost vnějších charakterových znaků, které jen velmi slabě korelují s vlastnosmi “vnitřní bytosti”. Podívejte se na francouzského prezidenta – malého vzrůstu, po otci maďarsko-cikánský šlechtic, po matce řecký Žid – a jeho děti z rozvedeného manželství jsou veliké, krásné a blonďaté. Mendel daruje mafiánskému bossovi blonďatého syna a ten je opět mafiánským bossem. Pomyslete na těch deset tisíc pater – výtah, který má vyzvednout syna velkého bosse, zastaví v tom patře, ve kterém čekají jen ty duše, které chtějí přijít na svět jako synové velkého bosse a mohou nastoupit dědictví.

Dva metry vysoký, široká ramena, záviděníhodně se pnoucí svaly – přesto však žádný Kličko, žádný Schwarzenegger, dokonce ani vrcholový sportovec. Tělesná dispozice nestačí. Je to vůle, projev duše, který umožní člověku přerůst jeho vlastní vnější hranice. Cvičení dělá mistra, avšak jen ten, kerý v cvičení vidí vyšší smysl, u koho se úspěch stane cílem, ten dá do cvičení to odpovídající a nezbytné “víc”.

Německy myslet, německy cítit, německy jednat – to je také duševní vloha. Němec má určitou mentalitu, je přizpůsobivý, je “řádný občan”, který se ochotně podřídí, je však také schopen být znamenitým vojákem. Jsou to charakterové vlohy, které mnoho Němců sdílí. U jiných národů kolikrát nepomohou ani nejpřísnější zákony, aby tyto vlastnosti vyvolaly.

Kdo žije v souladu se svými vlohami, sklízí spokojenost. Německé císařství a Hitlerova říše odpovídaly německé mentalitě, proto se Němci tehdy cítili dobře. Spolková republika Merkloněmecko tato přání splňuje jen podmíněně, proto máme znechucenost z politiky a nespokojenost se státem.

Němci rádi pracují a pracují dobře, když je člověk nechá. Přesto v této zemi stoupá nespokojenost s pracovními podmínkami. Burn-Out, deprese a psychická onemocnění příbývají. Člověk počítá roky, týdny a dny do důchodu, žije pouze ve volném čase, na dovolené, jenom ne na pracovišti, v “zasrané práci”. Když se člověk pídí po příčinách, naráží neustále na dvě odpovědi: Jednak neustálá kontrola a jednak zavalení neoblíbenými úkoly.

V dobách “ekonomického zázraku” ani jedno, ani druhé, neexistovalo. Dělníkovi bylo řečeno, co má udělat. Jak svůj úkol splnil, bylo na něm. Šéf tu a tam omrknul, zda nejsou nějaké problémy, ale do ničeho se nemíchal, pokud všechno šlapalo. A i navzdory nedostatku odborných pracovních sil byl specialista nasazen tam, kde mohl podat nejlepší pracovní výkony. Dnes máme “policy”, pracovní směrnice, jaké byly potřeba v USA. Manažeři ve štábu rozhodnou, co se jak bude dělat a manažeři v bitevních liniích se z místa postarají, aby to taky tak bylo provedeno. V zemi, kde se učili pracovat, jako je USA, to mohlo fungovat, ale v zemi vzdělaných kvalifikovaných sil, jako Německo, je to naprosto zbytečné. Kdo neumí nic, umí všechno stejně dobře, kdo je však dobře vyškolen, má své oblíbené činnosti.

Já to znám z vlastní zkušenosti. Jakožto vývojový inženýr jsem měl potřebné svobody, cíl, nikoli cestu. S kolegy ze stejného projektu jsme se domluvili tak, aby jednotlivé procedury do sebe zapadaly. Přesčasy nebyly žádný problém. Když však začaly shora přicházet pokyny, jak se má co realizovat, začala moje produktivita klesat. Začal se tvořit jakýsi vnitřní odpor. Pracovat produktivně stálo překonání. 14 dní zaskakovat za systémového administrátora a holkám z účetního vysvětlovat, kde se na klávesnici nachází tlačítko “Any Key”, se dalo ještě zvládnout, ale místo programování jakožto softwarový inženýr reagovat jen na “Nějak mi blbne tiskáárnaa!”, to mně přivedlo k rozhodnutí tuto branži opustit.

Dnes pracuji možná ještě více než dříve a pracuji za zlomek toho, co jsem si vydělal kdysi, ale pracuji na tom, na čem mi záleží a co odpovídá mým přáním. Žádný džob, brigáda, nebo “pracovní místo”, spíše povolání a poslání. Povolání je víc, než jednoduchý džob, je to práce, ke které se člověk cítí být povolán, ze své podstaty, ze svého nitra. Jen ten, kdo následuje své povolání, může ve svém oboru rozkvést. A jen ten, kdo ve svém oboru rozkvete a dostane se na špici, je vyvoleným mezi povolanými.

K této duševní misi jsme vedeni. Nejsme tu na zemi jen tak pro nic za nic. Jsme tu pro to, že jsme to chtěli, protože jsme se pro tento život rozhodli, protože jsme do tohoto života, navzdory všem jeho těžkostem, chtěli vstoupit. Bible hovoří o svobodné vůli člověka, avšak všechna mášsmůlunáboženství se nad jakoukoli svobodnou vůli vyvyšují. Ve východních náboženstvích musím odčinit, nebo rozpustit karmu předchozích životů. Má vůle tu nehraje roli, nýbrž pokání za jeden, dva, nebo pět životů zpětně.

Karma není boží odplata, věčné pokání, nýbrž setrvání na určitém stupni vývoje. Kdo zemře jako podvodný autobazarník, zastaví jeho “výtah” tam, kde se potká s jinými autobazarníky. Je to svobodné rozhodnutí takto žít a takto odejít na onen svět. V další inkarnaci je otec této duše autobazarníkem, pojišťovák, nebo demokratický politik. Chce-li dítě jít v otcově šlépějích, je to jeho rozhodnutí. A dokonce i dcera spolkového kancléře se může kdykoli rozhodnout být upřímným člověkem a ukončit tak svou karmu. Ne v průběhu několika životů, nýbrž z jedné sekundy na druhou, ve které prostě a jednoduše přestane hřešit.

Kolektivní dynamika

Vezměte sto dobrých vlastností a splácejte z nich vzorového Němce. Přistěhovalci, cizí národy, no prostě ti ostatní tyto vlastnosti nemají. Přičemž to, co Vy a já považujeme za dobré vlastnosti, může být u oněch ostatních považováno dokonce za nežádoucí a negativní. Oni totiž nejsou němečtí, mají jiné hodnoty. Zde vůbec nejde o to, které vlastnosti jsou objektivně dobré a které nedobré, nýbrž o vlastnosti, které jsou z našeho úhlu pohledu jako dobré vnímány.

Pokud tento popis shledáváte krkolomným a zbytečným, máte pravdu. Může za něj pouze současná idiocie duchu doby, která chce všechno zestejňovat a zrovnoceňovat. Půlpalcová trubka se nejlépe spojuje s jinou  půlpalcovou trubkou, ačkoli by ji díky redukcím bylo možné spojit i s 3/8palcovou trubkou. 3/8palcová trubka tím samozřejmě diskriminovaná není (pouze v hlavách pomatenců samozřejmě).

Když má začít nový život, hledá se na onom světě duše, která se k tomuto životu nejlépe hodí. Nedostanete žádnou duši s 75ti vlastnostmi, nýbrž duši, která vykazuje 98, 99, nebo všech 100 vlastností. To však neznamená, že jsou tím všechny konflikty s rodiči a dětmi vyloučeny, znamená to jen, že v momentu narození k sobě dítě a rodiče optimálně pasují. Každý člověk má svou svobodnou vůli, každý člověk se dál vyvíjí. Jak to bude vypadat za pět, deset, nebo dvacet let, nemá se situací v okamžiku narození nic společného.

Tímto způsobem probíhá vnitřní pokračování tradicí, které spojuje mnohem silnější pouto, než jen vnější forma. Tyto tradice jsou však proměnlivé, neboť podléhají svobodné vůli. V průběhu doby se ze svobodných germánů stali dobří křesťané, přeci jen však docela jiní křesťané, než ti na římských obsazených územích. Lidská mentalita se liší národ od národu, kmen od kmene. V kmeni je původ, v něm je těch sto dobrých vlastností. Už sousední kmen se odlišuje, má možná ještě 95 těchto vlastností a pět svých vlastních, které jej odlišují. Porýňané, Bavoři a Berlíňané jsou rozdílní lidé, mají odlišnou mentalitu. Mají však zároveň mezi sebou více společného než s Francouzi, Angličany, Italy, Turky, Číňany nebo Židy.

Hugenoti jsou dobrým příkladem toho, jak se mění vlastnosti. Příšli jako dobří Francouzi a stali se dobrými Prusy, asimilovali se, vlastní tradice nahradili těmi novými ze své nové vlasti. Netroufám si odhadovat, kolik Francouze ještě stále žije v pruském Hugenotovi. Toto vnitřní pokračování života, znovunarození v důvěrném kruhu, umožnilo bezpochyby Židům jakožto skupině přežít. Židovská duše se může znovunarodit opět jen v židovské rodině, neboť jen tam se nachází oněch sto vlastností, které dělají Žida Židem.

Důležitou vlastností, která tento kolektivní stav zachovává, je hrdost na svůj vlastní původ. Sedmihradští Sasové a Banátští Švábové jsou historickým příkladem, Němci v Jižní Africe a Jižní Americe jejich moderní protikus. V Severní Americe, v USA, je to jiné: mnoho tamních Němců pod vlivem propagandy za I. a II. světové války své kořeny odřízlo.

Karmický útok

Někteří historikové shrnují události mezi lety 1914 – 1945 jako druhou Třicetiletou válku. Myslí dál, než ti “seriósní” propagandističtí historici, kteří z toho všeho vybájili dvě samostatné legendy o samotné vině Německa. Obě skupiny jedno přehlížejí: Druhá světová válka nikdy neskončila. 8. května (pro Rusy ještě jednou 9. května) kapituloval Wehrmacht, ohnivé bojové operace tím byly ukončeny. Jen proto, že už se nestřílelo (odhlédneme-li od násilných akcí okupačních spojeneckých vojsk) tak to ještě neznamená konec války. Nebylo to třicet let, ale celých sto.

Tato stoletá válka byla z americko-britsko-židovské strany připravena nejpozději v roce 1897. Když k tomu přidáme ještě Francouze, musíme letopočet posunout na rok 1870. Tato válka začala oficiálně 1914 a trvá od této chvíle bez ustání dál. Versaillská smlouva je oficiálně označena za smlouvu mírovou, její ustanovení však nejsou nic jiného než pokračování války proti Německé říši. Po Druhé světové válce si vítězové nějakou mírovou smlouvu ušetřili zcela. Válka proti Německé říši pokračovala jednoduše dál.

Po I. světové válce bylo Německo systematicky vydrancováno. Díky jednoduchému stanovení samotné viny Německa byla vykonána odvetná opatření: Němečtí vědci (tehdy vedoucí špičky mnoha oborů) již nebyli zváni na mezinárodní konference. Ekonomické sankce Říši také zasáhly, uvnitř bylo to, co bylo kdysi německou kulturou, zaplácáno cizími vlivy. Přísně mravní Berlín pruských králů se stal hříšnou stokou údajně “zlatých” dvacátých let.

Nepřátelé Říše se něčemu přiučili. Po I. světové válce byl karmický útok veden nadále z pozadí, dokud se Říše pod vedením Adolfa Hitlera od této duševní svírací kazajky neosvobodila a neuvědomila si zpět svoji vlastní sílu. Po II. světové válce byla instalována vláda vazalů, správa obsazené Říše. Tato vláda vede karmickou válku dál přímo z místa činu.

Cílem karmické války je vymazat duševní vlastnosti jednoho celého národa, aby se z něj stal globální artikl bez tváře. Za 250 let se nevytvořilo žádné americké duševní společenství. Patriotickým pozérstvím, národní hymnou za současného položení dlaně na srdce, s “hvězdy a pruhy” na každém rohu a “modro-bílo-červenou”, kdekoli je pro ni jen trochu místa, se duševní prázdnota překrývá. Černoši v USA mohou zpívat hymnu, mohou stát vzpřímeně – a označovat se mezi sebou za “negry”, jako vyvrženci. Hispánci pracují a jsou nenároční, přesto nejsou součástí velkého amerického snu. Běloši byli kdysi “ti” Američané, dnes jsou menšinou. Židé dominují státní správě a bankám a tvoří samostatnou oddělenou skupinu. Původní obyvatelé ve svých rezervacích doufají v lepší časy. Vlajka a footbal bohužel nestačí k tomu, aby vznikla společná duše se společnými vlastnostmi.

Německá říše se vyznačovala obyvatelstvem s velice jednotnými názory, při všech protikladech Bavorů, Prusů, Porýňanů a Hanzovníků. Protestanskou etiku práce přijali za svou i katolíci v Porůří, pruskou korektností se vyznačovali i hrnobavorští úředníci. Bohabojný národ věřil ve svou vlastní sílu.

Po více jak sto letech karmické války jsou německé ctnosti oficiálně zavrženíhodné (“s tímhle můžeš jít řídit koncentrák”), hlásit se k němectví je pronásledováno (“Wunsiedel je pestrý, ne hnědý”), oprávněné přání očistit své rodiče a prarodiče od viny je trestné (“Štvaní lidu”, “popírání”) a země je upřednostňováním menšin stejně atomizována jako USA (Židé, přistěhovalci všeho druhu, muslimové, teplouši, lesby, cizinci, Sintové, Romové, postižení, samoživitelky).

Nikoli bojovné geny mají být Němcům “odvychovány”, neboť válčeníchtivých národů najdeme na zeměkouli přehršel. Němci jsou zde spíše vyjímkou. Jsou to ti, kteří budují, ne ti, kteří všechno rozbombardují. Dokonce i propagandističtí historikové, kteří “seriósně” šíří oficiálně pozohýbanou verzi historie musí uznat, že v obou světových válkách vyhlásili protivníci Říši válku a ne naopak.

Národ, vlastní kmen, je společenství, uvnitř které dochází ke znovunarození duší. Účelem karmické války je tedy sprovodit ze světa vše německé. Němcům jsou odebírány plody jejich práce a tím se Němci práce znechucuje. Německé peníze nefinancují jen francouzské velkostatkáře, nýbrž rovnou “větší Francii”, francouzské koloniální panství, které se stalo Evropskou Unií. Německé peníze financují Izrael – šíp v srdci semitských národů, hnisající válečnou ránu na pomezí třech kontinentů. Německé peníze financují americkou okupaci německé země a tím i americké války na celém světě.

Německý vzdělávací systém byl ve světě jedinečný, než do něj začali kafrat ideologové. OECD tvrdí, že je v Německu málo akademiků a uvádí k tomu čísla, která to dokládají. Jenže akademiky nelze jen tak srovnávat. Vést podnik se nenaučí člověk na univerzitě a ani 100.000 germanistů by nevynalezlo kolo. Naše výuční listy (Správně “tovaryšské listy”, z německého Gesellenbrief; der Geselle = tovaryš, pozn. ZV), fundované vzdělání odborného pracovníka daleko převyšuje použitelnost “bakaláře” diskusních věd. Uznávat zkoušky zahraničních vzdělávacích zařízení není vůbec potřeba. Co člověk umí nestojí v nějakém cizojazyčném vysvědčení, nýbrž se ukáže hned, jakmile se přistěhovalec chopí práce.

Šovinisté ničí to cizí, patrioti budují to své – někteří z Vás tohle rčení znají, často jej píši jako věnování do svých knih. Pravdoláskovci jsou nepřáteli obojího, neboť ti ničí to své a to cizí vyzdvihují. Jen Němci jsou schopni rozvíjet a dále zkrášlovat německou kulturu. Turci nechť klidně rozvíjí tureckou kulturu, ale prosím pěkně v Turecku, kam patří. “Tuláci z Düsseldorfu” jsou špatnými posly německé kultury, lidé, kteří v Libanonu, v Tunisku nebo v Ghaně nenajdou práci, nás kulturou těchto zemí nemohou obohatit.

Tohle všechno jsou obecně známé věci, k tomu, aby to člověk zpozoroval není třeba velkého přemítání, nýbrž postačí mít otevřené oči a nezkalenou mysl. Když se to všechno přesto děje, pak proto, že je to součást karmické války, pokus, vymazat vše německé. Tohle všechno nás nevede do dobrých časů, nýbrž do jisté záhuby, do totálního zhroucení. Kdo nemůže jíst plody své vlastnoruční práce, ten ztratí k práci chuť. Manažeři shrábnou za svou neschopnost nestydaté prémie a když tato neschopnost firmu zruinuje, jsou pilní a dobře vyškolení lidé na ulici.

To, co učinilo Německo velkým – pracovní síla jeho lidí – tím se cíleně mrhá. Co to znamená, když jsou auta BMW prodávána do Řecka? Řekové platí penězi, které si před tím od nás půjčili a zanedlouho jim tyto dluhy ještě promineme. To je mi ale velkolepý kšeft, pro cizí národy vyrábět krásná auta a ještě jim darovat peníze, aby si je mohli koupit. Není divu, že se tento systém hroutí.

Nepřátelé Říše vzali koncept mášsmůlunáboženství za svůj: Dědičný hřích. Kdo je Němec, je vinen už od narození, za věci, které se staly během II. světové války, dlouho před jeho narozením. A stejně jako tehdejší hřích v ráji, je zakázáno tyto dědičné hříchy prověřovat, zda se skutečně vše událo tak, jak se říká. “Seriósní” historici smějí přepisovat historii, jedoduše přeúčtovat pár mrtvých, dokud tato suma ještě štimuje. Narozdíl od bible existují stovky verzí německého dědičného hříchu, avšak zpochybnit jednu jedinou povolá inkvizici, kdy se úřadující soudci a státní zástupci, kteří by měli být služebníky lidu, degradují na nohsledy nepřátel.

Karmický protiúder

Všechna mášsmůlunáboženství inkarnaci zavrhla, z tohoto důvodu karmickým zákonům nerozumí. Deset tisíc pater – a přesně tam, kde člověk na onom světě nastoupí, tak onen svět také opustí. Konzumní společnost, omámená reklamou, pokleslými teleshow a stupidními žvatlacími pořady se rozpadne, jakmile přijde krize. Karmický útok, Re-Education (poválečná převýchova, pozn. ZV), se ztratí, neb pravdoláskovcům dojdou peníze. Chráněné menšiny přijdou o svoji ochranu, poněvadž tuto ochranu nebude mít kdo zaplatit.

Hostitel, který tyto parazity vyživoval, tento okupanty založený pseudostát, se rozpadne. A všiví zlodějští všiváci zjistí, že nejsou žádný krevsající hmyz, který může žít měsíce z jedné krvavé hostiny. Paraziti se rozprchnou nebo zemřou hlady, zmizí v každém případě. V takovém chaosu nepotřebujeme nikoho, kdo umí citovat Habernase, nebo vysvětlit Keynesovy recepty, nýbrž lidi, kteří ovládají ony staré ctnosti, se kterými se dá dělat o mnoho více, než řídit koncentrák: Ukončit chaos, odstranit trosky, postavit nové domy a zřídit novou Říši!

V největším triumfu, právě tehdy, když už si nepřítel myslí, že karmickou válku vyhrál, na něho tato karma dolehne. Přesně ti lidé, které chtěl nepřítel proradnou zlomyslností zničit, jsou potřeba, aby bylo možné v “hodině nula” nově začít. A přesně tito lidé, kteří měli být navždy vyhnáni na onen svět se vrátí ve velkém množství zpátky, do nové Německé říše.

Tábor Sinzig s více jak 300.000 zajatci. Letecký snímek z 25.4.1945.

Ještě jednou musím použít příklad s výtahem, s těmi deseti tisíci patry na onom světě. Na konci II. světové války bylo Německo v největší nouzi. Naši stateční vojáci padli na frontě, byli zamordováni ve válečném zajetí a vítězi nelidsky nahrnuti do zajateckých táborů v Porýní (Rheinwiesenlager – zajatecké “tábory” spočívající v kilometrových plochách louky, obehnaných ostnatým drátem. Žádné přístřeší, žádná kanalizace, žádné záchody, jen tráva a plot – pozn. ZV). Ženy a děti zemřely v bombových nocích, byly znásilňovány soldateskou, vyhecovanou Iljou Ehrenburgen, zemřely hladem nebo umrzly. Tito lidé odešli na onen svět ve chvíli, když bylo Německo v největší nouzi, oni přinesli tu největší oběť. Výtah je tam vyložil a zase je tam vyzvedne, až je bude Německo opět potřebovat.

Sto let války, sto let zákeřnosti a lsti bude ukončeno, a na konci bude Říše silnější a lepší než kdykoli předtím. Židovstvo a z něj vycházející mášsmůlunáboženství neznají žádnou reinkarnaci, dosazují na špici vesmíru zlovolného, vraždícího a pomstychtivého Boha, místo aby respektovala jednoduché zákony svobodné vůle.

Ano, duše je i v mášsmůlunáboženstvích nesmrtelná, avšak Bůh těchto náboženství není spravedlivý. Co děláte v prvních stech letech Vaší existence, má ovlivňovat, řekněme, dalších milion let? To už je milosrdnější představa ateistů, že po životě je konec, nic. Spravedlivý Bůh dává každému tolik šancí, kolik potřebuje. Naši vojáci, naše ženy a děti nezemřeli ve světových válkách nadarmo – také od nás nikdy neodešli! Poučili se a až nad naší zemí zavlaje vlajka svobody, tak se pod touto vlajkou opět shromáždí.

Dnešní vlajka je karmickou pečetí. Při ní překrývá černý pruh smrti vše dobré. Když se tato vlajka otočí, stane se ze smrtelné černoty úrodná zem, na které my, lidé, žijeme. Červená již není krev, nýbrž uvolněná energie, která této nové říši dodá život a barva zlatá, zlaté nebe, žehnající boží ruka, tuto říši přikryje, bude ji opatrovat a chránit.

Vlajka svobody dosáhne až na onen svět, ohlásí konec stoleté války, ohlásí vítězství Říše. Takto fungují zákony karmy a protože takto fungují, nezbývá než říct: Mám štěstí – jsem Němec!

Michael Winkler