Prase, nebo umělec?

Posted on 6.12.2011

14


Sudetoněmecká tématika jako zástěrka pro propagaci homosexuální pedofilie?

Laureát Marek Ther si přeje „odtabuizovat“ pedofilii podobně jako se tomu v uplynulých letech dělo v případě homosexuality

Umělec Marek Ther
Českými médii proběhla před nedávnem zpráva o udělení ocenění videoartovému umělci, autorovi krátkých videí a filmů Marku Therovi mezinárodní porotou – jmenovitě Ceny Jindřicha Chalupeckého, každoročně propůjčované mladým českým výtvarným umělcům již od roku 1990. Porota na práci mladého „kontroverzního umělce“ jednomyslně ocenila (dle vlastních údajů) především skutečnost, že letošní laureát disponuje něčím, co se zdá být v dnešní době vysoce v kurzu bez ohledu na svůj vlastní obsah, na svou estetickou hodnotu a své skutečné poselství, a to i navzdory faktu, že se nejedná v žádném případě o kvalitu nikterak vzácnou či v něčem mimořádnou a revoluční. Jmenovaný umělec prý totiž disponuje – citujme -„odvahou překonávat společenská tabu a předsudky“.

Marek Ther si za tyto kvality mohl odnést ocenění ve formě šestitýdenního stipendijního pobytu v New Yorku a finanční částky ve výši sto tisíc korun určené na realizaci výstavy v Galerii Václava Špály a také další odměny, padesáti tisíci korun určené pro jeho vlastní „další umělecký rozvoj“. Cenu obdržel přímo z rukou ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Lenky Lindaurové. Ta má ostatně velmi jasné představy o předním poslání umění, které by dle jejích kritérií mělo v první řadě otevírat a poukazovat na společenská tabu. „Umění vždycky šokovalo a odkrývalo témata, která jsou pro společnost šokující. Je to jeho úkol“, říká Lindaurová, a to adekvátně platí i o Therově vítězném videu „zpracovávajícím“ prý sexuální agresi na dětech v oblasti bývalých Sudet. Přičemž samotná sudetoněmecká tématika se do Therova filmového snímku, jehož hlavní poselství spočívá především v detailním a dlouhém obrazovém vylíčení znásilnění malého chlapce homosexuálním pedofilem, přimotala jaksi náhodně a dodatečně a tvoří pouhou trendy zástěrku a omáčku okolo samotné pedofilní orgie, ve které si Marek Ther očividně libuje.Nevzdělaný konzument, kterého také obyčejně s určitým podtónem despektu řadíme k tzv. laické veřejnosti, tj. ten, který si včas nestačil o tomto dílku učinit patřičný odborný přehled díky velmi fundovaným recenzím a částečně oslavným ponaučením z pera kritiků na stránkách kulturních rubrik předních deníků, se po zhlédnutí Therova produktu cítí zpravidla jednoduše znechuceně. Nikoliv však ředitelka Lindaurová, vyslovující důvěrně křestní jméno autora (narozeného v roce 1977) v jednom duchu s neskrývaným obdivem vůči jeho pedofilně-pornografickému kumštu: „Markův film určitě není pornografie, nemůžeme ho tak vnímat, protože má umělecký rozměr.“ Jinými slovy lze tedy Therův snímek Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička) vnímat jako uměleckou technikou propracovanou pedofilní pornografii – proti tomuto přepisu charakteristiky Therova produktu by snad madam Lindaurová neměla žádné námitky. Kvůli zmiňovanému videu prý dokonce jeden z návštěvníků na Centrum současného umění DOX, kde je Therův počin vystaven, podal trestní oznámení kvůli šíření pornografie. Že by se snad v případě žalobce jednalo o nějakého neoduševnělého primitiva, který nedokáže do hloubky ocenit technicky propracované ztvárnění znásilnění a usmrcení malého sudetoněmeckého chlapce? Že by z nějakých nepochopitelných důvodů někdo u pornografické scény puntičkářsky znázorňující znásilnění malého kluka nedokázal slintat podobně jako Marek Ther?Mezinárodní porota však při svém ocenění zohlednila nejen pouze autorův nejnovější výtvor, ale brala zřetel i na dosavadní bohulibou Therovu činnost, která prý spočívá v rozvíjení otázky související se sexuální, genderovou a tzv. queer „problematikou“ (nezbytné ponaučení pro ty neznalé a zaostalé mezi námi: jako queer se novodobě mediálně souhrnně označuje tématika homosexuálů a lesbiček). Marek Ther se netají na veřejnosti svým homosexuálním zaměřením, sám sebe dokonce ve svém vlastním snímku My Pleasure (2003) obsadil do role zpěvačky Marie Callasové a ve svých pozdějších videofilmech Ruhe, im Stalle furzt die Kuh (Ticho, ve stáji prdí kráva) a Was für Material „využívá homosexuální a nacistickou symboliku“, máme-li uvěřit údajům z deníku Lidové noviny. V rozhovoru pro jmenovaný list (3.12.2011) Marek Ther jasně definoval svůj cíl, přičemž na cestě k jeho dosažení zvolil nepochybně i stvoření svého aktuálně oceněného snímku: „Já si nemyslím, že by moje věci byly něco zvlášť šokujícího. Zajímají mě prostě tabu. Za komunismu byla tabu homosexualita, dnes už ne. Pedofilie je tabu dál. Chci hlavně poukázat na problémy ve společnosti.“ Jinými slovy, prohomosexuální propaganda se už postarala o své, je tedy na řadě přejít k dalším sexuálním libůstkám, které je třeba společensky odtabuizovat a vylíčit jako jednu ze zdánlivě často se vyskytujících alternativních možností trávení volného času, které je možno třeba i vyzkoušet. Jak jinak lze pochopit Therův úmysl poukazovat na (jím nedefinované) údajné problémy ve společnosti v souvislosti s pedofilií, nemluvě o způsobu, jakým by se tato ach tak společensky palčivá problematika měla řešit – nežli tedy prezentací homosexuálně-pedofilního aktu, tj. postupem času si na takovéto obrázky zvykat a společensky akceptovat? Co s tím má co dělat sudetoněmecká tématika či sudetoněmecký dialekt, to mi i přes důkladnou rešerši mediálních zpráv, týkajících se snímku jaksi, kromě určitých mlhavých náznaků jakéhosi hromadného znásilňování sudetoněmeckých chlapců, které se mělo odehrávat kdesi v lese v oblasti Šluknovského výběžku, poněkud uniká. A neví to patrně ani novináři referující o udělení ceny.

Jen tak na okraj: na otázku reportéra Lidových novin, směřovanou Therovi, do jaké míry se laureát díky své orientaci a tématice ve svých produktech cítí také jako tvůrce „gay umění“ (ať už tím máme rozumět cokoliv), odpověděl dotazovaný takto: „A že bych já dělal gay umění? Na to jsou tu jiní. Je ale pravda, že jsem si do svého posledního videa nevybral zneužívanou holčičku, ale chlapečka.“ Na to nechť vytvořií svůj verš raději každý sám.

Lukáš Beer
Článek vyšel v internetovém magazínu Náš Směr.

Související článek: Dva rakouští Malíři

Posted in: Úvahy, Zprávy