Což takhle dát si špenát?

Posted on 9.1.2012

8


Řeknu to nepokrytě: Pokud jsem si v minulosti na něčem dokázal opravdu s gustem pochutnat, pak to byl klasický tatarák, k tomu červené víno a topinka s česnekem. Oblizoval jsem se nad steaky a pečeněmi (Ta tvoje, milá teto, je nejlepší na světě!). Mohl jsem se po nich umlátit. 

Jako malý jsem často jezdíval k příbuzným na zabíjačku. Když bratranec Karl čuníka střelil do hlavy, bleskově mu podřezal hrdlo a já byl vyzván k odchytávání krve do lavóru, „abych se to už konečně taky naučil“, v šoku, s pláčem a lítostí nad milým Archibaldem (tak se jmenovali všichni čuníci mého dětství) jsem utekl k babičce do světnice a zbytek zabíjačkové veselice byl pak terčem posměchu. Večer jsem však neodolal a pochutnával si na ovaru s hořčicí a křenem, čerstvé pečeni a jiných dobrotách.

Za posledních patnáct let se mi na mysl často vedrala ta myšlenka a já si znovu a znovu uvědomoval ten paradox: Nemohu vidět, jak čuníka poráží, je mi ho líto, prostě to nesnesu. Když mám ale kousky Archibalda na talíři, spokojeně mlaskám. 

Před asi půl rokem jsem ten problém vyřešil (doufám) navždy. Přestal jsem maso jíst. Dobrovolně a sám od sebe. Z etických a morálních důvodů.

A musím říct, že je mi lépe, mnohem lépe. Některé zdravotní problémy zmizely, shodil jsem mnoho přebytečného sádla, spím lépe, vstávám svižněji. Kamarádi od sportu tvrdili: Bez masa zeslábneš. Opak je pravdou. 

Proč mi bylo Archibalda líto? Proč se teď cítím lépe, než kdykoli před tím? Přišel jsem o něco, nebo naopak získal?

Dokáže na tyto a jiné otázky odpovědět pojednání německého vědce, spisovatele a vegetariána, Dr. P. Andriese?

Přináším Vám překlad úryvku z jeho knihy „Vegetariánství a námitky jeho odpůrců“, kterou vydalo nakladatelství Karl Lentze v roce 1893!

Překlad tohoto textu věnuji svému drahému příteli a kolegovi, kterému jsem se za to, že nejí maso, častokrát tak hloupě smál.

Váš, Zvídavý Vincenc

Příroda vybavila každý živý organismus takovými orgány, kterému mu umožňují, aby si našel jemu vyhovující potravu, tuto uchopil a pomocí kousání, trhání a rozkládání ji připravil tak, aby ji jeho trávící orgány byly schopny co možná nejdokonaleji vstřebat. Ovce, srnka i kráva najdou téměř bez námahy na louce svoji potravu, aniž by při tom byly nuceny zaujímat nějaké namáhavé pozice. Stavba jejich chrupu je jako stvořená pro odtrhávání travin a stavba jejich těla jim dovoluje hodiny pobývat na loukách v nenucené poloze a postavení. Na druhé straně oplývá dravec potřebnou rychlostí a silou, aby v běhu či skoku polapil svoji oběď a stavba jeho chrupu mu umožňuje tuto oběď roztrhat a ještě téměř živou pozřít. Příroda tedy všem zvířatům umožnila, aby si jim určenou potravu byli schopni opatřit bez umělých pomůcek. Jak se v těchto souvislostech vypořádala matka příroda s člověkem, který očividně zaujímá v říši přírody nejvyšší místo? Jelikož byla ke zvířatům v každém směru starostlivá, stěží pak chtěla u lidí něco v tomto bodě opominout a přinutit ho, aby si svou potravu hledal a připravoval více než lopotným způsobem. Zde je totiž potřeba především připomenout, že první lidé byli konfrontování s přírodou, aniž by byli vybavení umělými pomůckami, tedy nářadím, které dnešní člověk úspěšně a běžně používá a museli i tak být schopni sehnat si pro sebe vhodnou potravu, a to ve stavu, který jim umožňoval požívat ji bez umělé přípravy.

Můžeme se tedy plným právem domnívat, že pračlověk přežíval staletí či dokonce tisíciletí, než byl schopen – či získal potřebu – zhotovovat jakékoli přiměřeně použitelné nástroje a tyto používat. Antropologie nás totiž učí, že si ještě před několika málo tisíciletími lidé pomáhali primitivními a nedokonalými předměty (viz doba kamená). A jelikož můžeme věk lidského pokolení počítat minimálně na 100 000 let, existoval člověk, jehož pravlast je třeba hledat v tropických a subtropických oblastech, bezpochyby po tisíciletí bez těchto předmětů a možná i bez účinků ohně.

Jaká potrava mohla tedy být pro tyto bezmocné lidí pravěku nejsnadněji dosažitelná a zároveň bez zvláštní přípravy poživatelná? Bez jakýchkoli pochyb to byly pouze plody stromů a keřů, pravděpodobně také i šťavnaté listy některých rostlin nebo jejich hlízy a kořínky. Zohledníme-li někdejší poměry, je tato doměnka pravděpodobná a přirozená; mimo to je navíc velmi silně podporována prastarými ságami skoro všech národů světa. Tehdy ještě panenská zem nabízela stromové ovoce a bobule v neuvěřitelném množství, neboť úrodná půda a s největší pravděpodobností i vyšší teplota (před Dobou ledovou) rozvoji těchto plodů musela svědčit.

Co tedy bylo pro tehdejšího člověka jednoduší, než plnými hrstmi sahat po těchto plodech, které svou vahou ohýbaly větve až k zemi a, vábeni jejich příjemnou vůní a sladkou chutí, je spořádat? Jeho ruce byly k uchopení těchto plodů jako stvořené, stavba jeho chrupu k jejich rozdrobení nanejvýš vhodná a jeho trávící ústrojí dobře zařízení k jejich strávení. Člověk a plody stromů byly pro sebe očividně stvořeny a sobě navzájem přizpůsobeny. Není pochyb, že první lidé žili dlouhou dobu výhradně z přírodou tak bohatě nabízené stravy ve formě plodů stromů a keřů. Co je lahodnější chuti, než dokonale zralý vinný hrozen?

Nehovoří se již v Bibli v jednom příběhu o obrovských vinných bobulích Palestiny? A jak nadšenými slovy nám maluje Homér ve své nesmrtelné básni (Odysseia) šťastný život Lotofágů a nádherné plody, ze kterých žili (Lotosový strom s poživatelnými plody, ve starověku hlavní strava v severní Africe)! Nenaznačila nám tím snad příroda, že jen takové plody by měly tvořit potravu člověka?

Kdyby příroda pro člověka určila jinou potravu, pak by mu musela vštípit také organizaci, která mu umožní pořízení této stravy, její přípravu a úplné strávení, a to bez použití umělých pomůcek, neb ty člověk v pravěku neměl, nýbrž si je musel teprve v průběhu mnoha tisíciletí velmi pracně vytvořit.

Předpokládejme, že maso zvířat je pro člověka k jeho plnému tělesnému a duševnímu rozvoji nepostradatelná poživatina. Pak však musela být u prvního člověka nutná možnost si tuto opatřit a vhodným způsobem připravit. Jaké prostředky měl k tomuto účelu k dispozici? Spočátku žádné, jak hned uvidíme. Pak ale musela příroda, která se dosud postarala o uspokojení potřeb pro přežití všech ostatních forem života, udělat zázračným způsobem kardinální chybu a zrovna u svého nejvyššího a nejvyvinutějšího stvoření, člověka. Je tohle myslitelné? Rozhodně ne.

Představme si tedy našeho prvního člověka, bezmocného jaký byl, bez všech zbraní a předmětů, vhozeného do bohatého zvířecího a rostlinného světa. Jelikož (dle naší shora uvedené doměnky) potřebuje zvířecí maso a živočišnou stravu, musí se ve světě zvířat poohlédnout po těch pro jeho účely nejvhodnějších. Domácí zvířata nevlastní, neboť v té době nebyla zvířata ochočena. (Ještě v době Aristotela musely být slepice drženy v klecích, neboť nebyly dostatečně domestikované a odlétly by.)

Takže musel zvířata chytat, což není vůbec snadná věc. I kdyby byla zvířata ze začátku tak důvěřivá a neškodná, že by se nechala lechce polapit, tak by tuto svou důvěřivost v krátké době ztratila, poté, co by zjistila, že ten či onen z jejich druhů v rukou člověka zmizel. Zvířata rozhodně nemají chuť se nechat zabít a sníst; také si hned poznají, když se k nim člověk přibližuje v míru nebo s nepřátelskými úmysly.

Představme si však případ (navzdory těmto prvním potížím), že se pračlověku podařilo zvíře, řekněme ovci, chytit. Jen s největší námahou by se mu podařilo zakroutit jí krkem, nebo jí nějakým velkým kamenem roztříštit hlavu – obé jednání, kterých by byl schopen jen opravdu obhroublý člověk. Copak si asi s takto pracně zabitým zvířetem dále počal? Roztrhat vlastními zuby tlustou vlněnou kůži by se mu podařilo jen s obrovským vypětím, stejně jako roztrhání masa. Jak mu asi toto syrové maso chutnalo? Jistě ne tak dobře, jako šťavnatý a sladký plod ze stromu nebo bobule. A jakou nepohodlnou pozici musel při roztrhávání kůže a masa prostřednictví svých, k tomuto účelu tak málo vhnodných zubů zaujmout!? Musel u toho buď ležet na břiše, nebo sedět na nějakém vhodném kameni, ono zvíře položit na kolena a s velmi shrbeným hřbetem přibližovat k němu své zuby.

Čtenář už jistě na základě tohoto krátkého líčení prohlédl nesmyslnost a směšnost důsledků, které vyplývají z výše uvedené, na člověka použité doměnky, že maso je pro něj nezbytná potravina a je jasné, že tato doměnka nemůže být správná.

Až když totiž naproti sobě postavíme býka nebo krávu a člověka, pochopíme pak jistě bez větších potíží, že mu požitek z kouska hovězího přijde zatraceně draho, pokud se mu vůbec podaří takto silné a nikoli pomalé zvíře zabít a rozporcovat. Stejně tak by jistě musel oželet i zaječí pečeni, neboť chytit zajíce není pro zcela bezbranného a nevyzbrojeného člověka žádný lehký úkol.

Především musíme míti stále na paměti, že první člověk, jež po mnohá staletí neměl k dispozici žádné umělé pomocné prostředky, byl všem shora uvedeným potížím skutečně vystaven. Jelikož však Stvořitel žádnému zvířeti při shánení jeho stravy takové klacky pod nohy neházel, tak je nemožné, aby s člověkem, korunované bytosti stvoření, v tomto bodě takto macešsky zacházel a chtěl ho nutit zaujímat tako namáhavé a směšné pozice při porcování a požívání svého zvířecího úlovku. Nebo se snad naši odpůrci domnívají, že stvořitelská síla hned vybavila prvního člověka bojovým kyjem, kladivem, nožem, vidličkou, lžící, pecí a petrolejem, nebo dokonce opakovací puškou, olovem a prachem a nakonec také i stolem a židlí, aby se mu co nejpohodlněji připravovala a pojídala jeho hovězí či zaječí pečeně?

Ve skutečnosti je méně nepřirozené a tím i méně nesmyslné domnívat se, že se tygr vyšplhá na jabloň, tam si natrhá jablka a sežere je, než se domnívat, že pračlověk, který žil uprostřed překrásných plodů, nejkrkolomějším, výše popsaným způsobem zabíjel a požíral zvířata. Ani samotná myšlenka, něco takového dělat, se v něm nemohla urodit. Z toho tedy bezprostředně vyplývá, že maso nemohlo být nezbytnou potravinou pro člověka a že jej tedy Stvořitel nepředurčil býti masožravcem.

Člověk je jediné stvoření, které zaujímá zcela vzpřímený postoj, který směřuje jeho pohled buď přímo dopředu, nebo nahoru a nikoli směrem k zemi, který má ruce, které jsou jako stvořené pro uchopení plodů. Jediné zvíře, které se člověku v těchto bodech nejvíce podobá je opice, která má člověčí ruce nejvíce podobné a k uchopení a držení velmi vhodné přední končetiny; také zadní nohy jsou k držení zvlášť dobře vyvinuté, neb toto zvíře žije na stromech a živí se jejich plody. V tom je skryté poselství přírody, že člověk je poživatel plodů; jeho ruka je v každém případě vhodnější k trhání ovoce ze stromu, než k trhání zvířat.

Posted in: Úvahy