Strýčka Stalina neměl nikdo rád

Posted on 8.5.2012

31


Stalinova těžká bota

Oficiálně se tvrdí, že Josef Stalin byl Gruzínec. Do jisté míry je to pravda. Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvili v gruzínském městě Gori. Jeho matka byla Osetijanka z chazarského regionu. V gruzínštině znamená konec jména “švili” přibližně tolik, co “dítě” s následným druhým 2. pádem, jak je třeba například obvyklé i u severských jmen. Kupříkladu “Holgerson” (z němčiny Sohn des Holger = syn Holgera/Holgerův syn, pozn. ZV). A “džuga” (djuga) znamená gruzínsky “Žid” nebo “židovský” (ებრაელი). Stalinovo jméno v překladu tedy znamená “Syn Žida”. Rusové svá jména nemění, stejně jako Gruzínci. Židé si však svá jména mění, je-li potřeba, neustále.

Stalinova matka se jmenovala Jekatěrina a starala se o domácnost Davida Papisnedowa, který byl zámožným Židem v kraji. Papisnedow byl skutečným otcem Stalina, říkalo se tehdy. Stalin později Papisnedowa přijímal často i v Kremlu. Soudruh Papisnedow byl občas navštěvován i Nikolajem Przhewalskim. Také Przhewalski je považován za jednoho z možných Stalinových otců. Také on byl Žid. Samozřjemě je třeba brát v potaz, že podle židovského zákona není dítě Žida a nežidovky Židem. Jen ten, kdo má židovskou matku, je Žid. Přičemž však není prokázáno, že by Stalinova matka nebyla Židovka.

Jméno Josefa Stalina tedy doslova zní “Josef Synžida”. Také se s oblibou zamlčuje, že jeho celé jméno zní Josef David Džugašvili, typicky židovské jméno.

Během krvavé revoluce v Rusku si Stalin nechával říkat dokonce “Kochba”. Kochba se jmenoval židovský vůdce druhého židovského povstání proti Římu (132-135).

Stalinovy manželky

Stalinova první žena se jmenovala Jekatěrina Swanidzeová, která mu porodila syna Jákoba. Jeho druhá žena se jmenovala Naděžda Allilujevová, která se Stalinem přivedla na svět syna Vasilije a dceru Světlanu. Tato jeho druhá žena zemřela za podivných okolností. Buďto spáchala sebevraždu, nebo byla Stalinem zabita. Stalinova třetí manželka byla Rosa Kaganovičová, sestra židovského masového vraha Lazara Kaganoviče, toho času ve službách Stalina.

Světlana, Stalinova dcera, která roku 1967 uprchla do USA, si vzala později Michaila, Kaganovičova syna. Michail byl synovec její nevlastní matky. Světlana byla 4krát vdaná. Tři z jejích manželů byli Židé.

Stalinův pobočník Molotov měl rovněž za ženu Židovku, jejíž bratr Sam Karp vlastnil v Connecticutu (USA) firmu na import a export. Molotovova dcera, která se také jmenovala Světlana, byla zasnoubena se Stalinovým synem Vasilijem.

Tolik biografických faktů k jednomu z nejotřesnějších masových vrahů lidské historie.

Nedávno vyšla kniha Jörga Baberowského “Spálená země” („Verbrannte Erde“), která poskytuje přímý vhled do perverzního psyché Josefa Stalina. Nezapomeňme také, že “Onkel Stalin” je v dnešním oficiálním Německu považován za “osvoboditele”. Přesně takhle ho také nazýval v roce 2005 i tehdejší kancléř Gerhard Schröder. Tito lidé, slavící Stalina jako velkého osvoboditele, mírotvůrce a tedy jakéhosi dobromila, mají v dnešním světě spoluurčující hlas. A ti stejní lidé nám říkají, že Hitler byl absolutním zlem na této planetě. Velmi důvěryhodné, nemyslíte?

Z předmětné knihy, resp. z reportáže o jejím obsahu v deníku Die Welt se o Stalinovi a jeho židovských masových vrazích píše toto:

Stalin a sadistický mačo-kult zabíjení

Studie, pojednávající o Stalinových hrůzách, zkoumá, proč diktátor zřídil v Sovětském svazu systém teroru: z radosti z mučení a vraždění…

Pozdější diktátor Stalin se narodil 6. prosince 1878 jako Josif Vissarionovič Džugašvili v Gruzii. „Odhaduje se, že Stalin je zodpovědný za smrt 30 milionů lidí…”

Třebaže mohla být idea, která měla být původně vyústěním revoluce, veliká a ryzí, o to větší a hrůznější byly potoky krve, ve kterých byla tato revoluce utopena.  Na konci bolševické revoluce napsal Žid, Lev Bronstein Trockij* 1923, že “na jejím konci vznikne nový člověk…” Jeho rukou prý bude starý, strnulý homo sapiens radikálně přetvořen, tolik Trockij…

Pro Trockého, teoretika “permanentní revoluce”, to byla vize globálních rozměrů, tedy nesoustředěná pouze na Rusko. Když námořníci z Kronštadtu kritizovali v roce 1921 diktaturu bolševiků, požadovali tajné volby, svobodný tisk pro dělníky, rolníky a všechny levicové strany, dává Trockij – společně s Leninem – příkaz, “rozprášit tyto maloměšťácké kontrarevolucionáře…”

Genocida jako program

Baberowski nabízí v podstatě souvislé vyprávění o v chaosu a anarchii (pomocníků revoluce) vznikajícím teroru, který za současného nárůstu obsesí a šílených představ o chodu společnosti vynikal požitkem z násilí. Stalinova vláda teroru čerpá z kultury války, je to permanentní občanská válka, vedená všemi prostředky a pozvedává ve třicátých letech 20. století genocidu na jakýsi základní princip jednání. 

Jsou to “prostí muži”, kteří se v jemných spletích své ideologie neorientují, mluví násilnickou řečí  a jsou připraveni “proměnit svá slova v činy”, a je to jejich “mačo-kult zabíjení a vraždění, primitivismus a zlovolnost”, který je presentuje jako “muže činu”…

Baberowski nachází u Stalina všechna kritéria typická pro psychopata: Citový chlad, absence svědomí, manipulativní vztah k okolí a neschopnost soucitu s ostatními lidmi. Je to tato základní psychopatická struktura, které vede k uvolnění destruktivních sil a pojí k sobě další sadisty a psychopaty – násilníky, “kteří tento mačo-kult zabíjení” veřejně inscenují, obklopují se militaristickými insigniemi, uniformami, holínkami a pohrdají soucitem a tolerancí. 

“Nikdo”, píše Baberowski, “neviděl Stalina nikdy jinak, než v holínkách a vojenské čepici” a dokonce i v ekonomických otázkách si neuměl tento tyran představit jiné, než teroristické řešení – třeba u výstavby bělomořsko baltského kanálu, který měl spojit Petrohrad s Barentskovým mořem a vyžádal si desetitisíce lidských životů.
———————– 

Je to nanejvýš krvavé historické vyprávění, které se tu otvírá, koncentrované na mučení, násilí a násilnické excesy, které přímo odkrývá despotický charakter vládce a pokouší se o analytický průřez sovětským teroristickým systémem třicátých a čtyřicátých let. Systémem, který je příběhem teroru, masového vraždění, kterému padly za oběť miliony lidí (těch nevyvolených, pozn. ZV) a který se prožíral všemi třídami sovětské společnosti až do Stalinovi smrti.

“Největší potěšení je”, řekl prý kdysi Stalin svému soudruhovi Kameněvovi, kterého pak společně se Sinovjevem nechal r. 1936 popravit, “nepřítele vykuchat, provést všechny přípravy a pak jít do postele”. Na otázku ohledně charakteru násilnického vládce má Baberowski jasnou odpověď: “Musíme si Stalina představit jako šťastného člověka, který se z utrpení svých obětí skutečně těší.”

Sečteno a podtrženo: Židovští obšťastňovatlé lidstva byli v Sovětském svazu obyvatelstvem nenáviděni, obáváni a bylo jimi pohrdáno.

Logicky je tedy nesmyslem a lidsky nehorázností byť jen srovnávat Stalina s Adolfem Hitlerem.

Hitlerovi se během několika měsíců podařilo “stvořit”, jak dokazuje několik mezinárodních, tedy neněmeckých výroků “skutečně šťastný národ”. “Právě jsem se vrátil ze své návštěvy Německa… Nyní jsem viděl slavného německého vůdce, stejně jako změny, o které se zasadil. Ať už si člověk o jeho metodách myslí cokoli – které rozhodně nejsou těmi z parlamentární země – není žádných pochyb o tom, že se zasadil o úžasnou změnu duší lidí, jejich chování mezi sebou, jejich sociální a ekonomické seberealizace… Není to to Německo prvního desetiletí po válce, které roztrhané, pokořené  a utlačené s pocity bázně a hany jen živořilo. Nyní je plné naděje, důvěry a nového pocitu z možnosti řídit svoji zemi samo, bez vlivu nějakých cizích sil za hranicemi země. Poprvé od konce války se v Německu rozšířil obecný pocit bezpečí mezi lidmi. Je to šťastné Německo. Všude jsem měl možnost to vidět a poznávat.”
Britský ministerský předseda Lloyd George o Adolfu Hitlerovi v článku z “Daily Express”, 17.9.1936.

Hitler byl svými lidmi uctíván a skutečně milován. Stalin byl svými lidmi obáván, proklínán, nenáviděn.

Stalin musel miliony mladých lidí pro svůj program teroru nuceně rekrutovat, neb dobrovolně by pro něj nikdo nehnul ani prstem. Za Adolfa Hitlera přišly DOBROVOLNĚ bojovat statisíce mladých mužů ze všech koutů světa a bojovaly za něj a za jeho ideje ve Zbraních SS v jednotné myšlence za záchranu smrtelně ohrožené Evropy. Jeho národ a jeho Wehrmacht bojovali do poslední patrony a do posledního dne.

A tak nezbývá než se ptát:

Proč bojovali Němci za zlosyna Hitlera až do poslední patrony a poslední kapky krve?

Proč v dobrovolné elitní armádě Waffen-SS bojovalo ze své svobodné vůle na celý JEDEN MILION cizinců ze všech evropských zemí, jakož i z Indie, Arábie, Ásie, Jižní ameriky, a to bez nároku na vojenskou penzi? 

Proč se k “masovému vrahovi” Hitlerovi hlásili dobrovolně cizinci, aby za něj bojovali a za něj zemřeli? 

Pomůžu Vám: Proto, že nad nimi Hitler máchal virgulí, dokud neměli tito Finové, Litevci, Arabové, Asiaté a Indové v očích spirálky a nebyli “zfanatizovaní”, aby dobrovolně “slepě táhli do boje” za masového vraha, to opravdu nebylo.

A ne, ani prsten z Arabely Hitler nevlastnil.

Váš,
Zvídavý Vincenc

—————

* Lev Bronstein Trockij, bojové jméno Leo Trockij. Bronstein se narodil jako páté dítě do rodiny židovských kolonistů v ukrajinské Janovce v okrese Jelizavětgrad, oblast Cherson.

** Vladimír Iljič Uljanov, bojové jméno Lenin. Matka Maria Alexenadrovna Blanková (1835-1916) “Lenin si byl svého částečného židovského původu dobře vědom a mnoho jeho blízkých důvěrníků byli Židé.” (The Times, London, 8.12.1996, sekce 7, strana 2)

Zdroje:
http://globalfire.tv/nj/12de/zeitgeschichte/schlachthaus_der_menschheitsgeschichte.htm
http://derhonigmannsagt.wordpress.com/2012/04/16/das-schlachthaus-der-menschheit/

Posted in: Úvahy, Historie